Fejetony a zamyšlení
Neopouštěj staré známé pro nové
Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši na krk, kterou jsem dostala od svého kamaráda kdysi k narozeninám. Nevlastním nic z luxusních značek. Své staré hipsterské auto Ježuru jsem zdědila a od prvního dne, co ji mám, jsem začala znovu řídit.
Zvířata v nás a kolem nás
Jestli mě něco ubíjí, je to stereotyp. Jestli mě něco ničí, jsou to neustálé změny. A mezi tou pumou v kleci a štvanou lesní zvěří se snažím najít vnitřní klid a rovnováhu. A klíče od klece. Když máte pod kontrolou dvířka, kterými můžete procházet dovnitř i ven podle vlastní potřeby, je…
(Ne)Povedená emigrace
Kromě koček, psů, králíků a jednu dobu i holuba byly součástí našeho zvěřince pochopitelně i slepice. Táta je měl dost zajímavě vycvičené na zapískání, to spolehlivě přiběhly. Navíc za tátou chodily jako pejsci. Na obvyklé zavolání „na pipipi“ se tvářily nechápavě a na povel „kšááá!“ spolehlivě skákaly do náruče. Dost jsme tomu nerozuměli, ale nesnažili se to ani pochopit.
Máme suché ruce!
Lidstvo je tak rozmanité, že rozčlenit ho do skupin a kmenů jako živočichy nestačí. Jsme daleko rafinovanější, záludnější, laskavější, chytřejší i mnohem hloupější než rostliny. Od ostatních živých organismů na Zemi nás dělí hlavně skutečnost, že si při setkání podáváme ruce. A řeknu vám, to je někdy zážitek!
Narozeninová knížka do kabelky
Letos už nezapomenu popřát k narozeninám nikomu, protože jsem si pořídila skvělý vynález: narozeninovou knížku do kabelky. Pracně jsem dlouhodobě sbírala data narození, opisovala oznámení z Facebooku, vyptávala se přátel na jiné přátele, udělala jsem si pořádek v rodině. Knížečka kapesního formátu má jen 12 dvoustran s měsíci roku a řádky pro každý den.
S maminkou na Kanáry IV.
Ještě zajímavější než přímá zkušenost z dovolené s maminkou, je poslouchat ji, jak o ní vypráví ostatním. Role se nečekaně obracejí a z vyprávění vycházím jako někdo, kdo se snažil, ale… „Barča si s tím Španělem něco povídala anglicky, ale vím já, jestli mu něco rozuměla?“ líčí například mou snahu zajistit jí co největší komfort.
S maminkou na Kanáry II.
„Tož bať,“ odpovídá stále častěji maminka. Je to znamení, že je opravdu spokojená. Kdo by taky nebyl? Musím přiznat, že tohle je největší luxus, jaký jsem kdy v životě zažila. Ani maminka, ani já něco takového nepotřebujeme, nevyhledáváme, nevyžadujeme, žijeme poměrně skromně a pokorně. Ale když už tedy Pánbu dal.
Krasopis
Vždycky jsem si zakládala na svém rukopisu. Měla jsem v 1. třídě jako první ze všech „číňana“, propisku s tence píšící náplní. Byli jsme generace, která už nepsala inkoustem ani v plnicích perech. Postupně jsem se vypsala do rukopisu, který byl obtížně čitelný, ale při troše snahy se rozluštit…
Konec starých časů
Cítím, že se blíží něco jako konec světa, řekla mi na konci loňského roku moje kamarádka Jana, bytost vnímavá, duchovní, laskavá. V mnoha ohledech jí věřím víc než sobě, ale tohle mi nešlo do hlavy. Odpočítávala jsem dny do konce šíleného roku 2021. Těšila jsem se na nové začátky. Ale konec světa? Ani náhodou!
Mých pět lajků
Sleduju tě na Facebooku, usmívá se na mě bývalá kolegyně, kterou potkám na ulici. Čtu všechny vaše články ve Žlutém, tvrdí mi prodavač ve stánku se svařákem. Podle postů na sítích máš úžasný a velmi pestrý život, usmívá se Blanička, která ovšem vidí i za zrcadlo. Chvílemi to vypadá, že mě sleduje a čte celý svět.
Špagety podle vnučky?
„Prosím tě, jak tvůj muž vaří špagety?“ otázala jsem se právě příchozí dcery poté, kdy se moje vnučka, její dcera, vyjádřila, že by chtěla k obědu špagety se šunkou, jak je dělá její tatínek. Překvapený výraz ve tváři mé dcery naznačoval, že po ní snad chci kódy k odpalování raket, a ne nějaký obyčejný recept…
Nerozbalitelné obaly
Pozorní čtenáři už jistě dávno postřehli, že jsou v mém životě věci, lidé a situace, které mě dokáží rozčílit více než jiné. K nim patří zcela jistě obaly, které nejdou rozbalit, zavírání, které nejde otevřít, uzávěry, které nejdou povolit. Prostě balení, které vám má život usnadnit, ale málem vás o něj připraví.
Kde jsou dárky?
Píši o době, kdy byl internet v plenkách, a pokud náhodou fungoval, často se stávalo, že nefungoval. Při vymýšlení dárku rozhodně neexistovala taková vymoženost, že si čtete stránky a ve sloupci vedle vám probíhá nabídka, které se můžete „chytit“ – protože nápad, to je to nejdůležitější. Opravdu bych se nechtěla vrátit do doby, kdy – pokud jsem už konečně něco vymyslela – druhým, často daleko složitějším úkolem bylo danou věc sehnat.
Díky hudbě jsem prožila krásný a naplněný život
Ráda bych vám představila paní Jiřinu Liebermannovou, která se vrátila z Latinské Ameriky na Valašsko. Mezi její žáky patří například cimbalisté Růžena Děcká, Dalibor Štrunc nebo Jan Rokyta. Dvakrát odešla se svým mužem Emilem do Latinské Ameriky, nejprve do Bolívie, později do Mexika, kde strávili 34 let.
Ledniček není nikdy dost…
Pokud se vám pokazí spotřebič, stane se tak dle zákona o záruční lhůtě vždy dva dny po jejím uplynutí. Pokud se vám pokazí ještě v termínu této lhůty, nastává situace, kdy pochopitelně nenajdete účtenku či záruční list. A pakliže tyto dokumenty máte, zhusta se stává, že na typ poruchy, která má být opravena, se záruka nevztahuje.
Žena, která nezavařuje
Vzal sis ženu, která nezavařuje“, připomínám každé léto svému muži. Je to nadšený sadař, pěstitel, sběrač a zejména schraňovač. A tak začal zavařovat sám. Množství zásob trvanlivých potravin v naší spíži přesahuje povolené limity, a to sběr broskví, trnek, kozích cecků a jablek teprve začíná….
Cestovní horečka
Tak už jsem shlédla tisíce fotek všech přátel, kteří si užívali svou dovolenou. Chorvatsko, Slovinsko, tam letos kdo nebyl, jako by nebyl. A pak zbytek světa. Přála jsem každému úžasnou dovolenou, i když jsem celé léto trčela doma a koupala se ve vlastním potu. Je načase, abych vyrazila za hranice všedních dnů konečně i já.
Jak zůstat člověkem
Možná znáte přísloví „člověk člověku vlkem“. V dnešní době se mi zdá, že se to bohužel část našich spoluobčanů snaží naplnit. Doba covidová odkrývá naše slabiny a otevírá cestu k naplnění již zmíněného nechvalného přísloví. Zároveň ale ukazuje naprosto neočekávané příběhy lidí, kteří se dokázali v nelehkém období postavit za druhé, udělat „víc než se dá“. Prostě doba covidová, plná protikladů, neuvěřitelných situací a příběhů.
Když jsme hráli na cimbály pošesté
Byli jsme připraveni udělat cokoliv, aby se Cimbalfest konal za každé situace. Jarda, který festivalu řediteluje, má celkem dlouhý seznam svých nepěkných povahových rysů (například zálibu zavézt starší ženu do cizího města na druhém konci světa a říct: Rozchod a sraz večer na nádraží), ale odvaha mu rozhodně nechybí.