Pokud někdo zmíní 70. a 80. léta v rockové hudbě, příznivci tohoto žánru vysypou z rukávu mnoho jmen zpěváků či skupin, ale málokdo zmíní nepřehlédnutelnou sestavu Die Puhdys. Pětici hudebníků, dvacet let reprezentující Německou demokratickou republiku, tedy v očích mnohých méně atraktivní německé sousedy, byl po změně politických poměrů předpovídán zánik, protože co bylo socialistické, bylo také logicky špatné a uměle držené při životě. Jenže skupina existovala dalšího čtvrt století, navzdory všem “odborným” odhadům. Pojďme si tedy připomenout jejich zajímavou a rozhodně úspěšnou kariéru.
Elvis Aaron Presley (8. 1. 1935 – 16. 8. 1977): „Králem“ navzdory chudému původu
Zmatky na úvod
O Puhdys se u nás nikdy moc nepsalo a pokud ano, tak to byly lehce zmatené a s odstupem času dokonce vysloveně nepřesné informace. Prazáklad skupiny se zformoval v roce 1966, kdy se čtveřice hudebníků rozhodla pro název složený z iniciál křestních jmen: Peter-Udo-Harry-Dieter. Přidali písmeno Y, aniž by kdo tušil, proč vlastně – posléze ještě doplnili S, aby název lépe zněl. Jenže noví PUHDYS neměli na růžích ustláno. Proběhlo několik změn, soubor dokonce nějakou dobu neexistoval, až se znovu zformoval v září 1969. Už v sestavě, jež ho měla proslavit – Peter Meyer (klávesové nástroje, akordeon, saxofon, umělecký vedoucí), Dieter Birr (kytara, zpěv), Dieter Hertrampf (kytara, zpěv), Harry Jeske (baskytara) a Günther Wosylus (bicí). První oficiální vystoupení odehráli 19. listopadu 1969 ve freiberské hale Tivoli, byť i tady došlo k jistému zmatku: na vstupenkách byl natištěn název kapely, v níž Meyer a Hertrampf hráli předím – Henry Kottowski Quintett. Všichni ale věděli moc dobře, na koho jdou…
Jak efektivně posilovat mozek. Zn.: Bez námahy
První úspěchy, první desky, první Západ
Die Puhdys si velice rychle vydobyli jistou popularitu – nakonec díky dopisům fanoušků se dostali i do televizního programu Bazaar, ale díky složité situaci v NDR, s vazbou na rockovou hudbu, si na první nahrávky počkali čtyři roky. A jejich první SP do značné míry ovlivnil celovečerní film Legenda o Paulovi a Paule – romantický a zároveň současnost hořce komentující příběh mladé dvojice, do nějž Puhdys nahráli dvě skladby – Geh zu ihr a Wenn ein Mensch lebt. Režisér Heiner Carow chtěl písničky západních skupin (Bee Gees, Slade), jenže nedostal povolení. Proto autor hudby Ulrich Plenzdorf rychle “spíchl” dvě melodie, scenárista Peter Gotthardt je opatřil texty a Puhdys měli své první hity. Co na tom, že se podobaly skladbám Look wot you dun a Spicks And Specks od Slade, resp. Bee Gees.
Pikantní je, že svou první LP desku natočili Puhdys během zájezdu do SSSR, kde působili jako doprovodná skupina slavného zpěváka Siegfrieda Walendyho. Teprve potom se rozhoupala i státní gramofonová společnost AMIGA a vydala skupině první LP. Podobně pikantní pak bylo čtvrté LP s názvem Rock’n’Roll Music. Proč? Na počátku kariéry Puhdys jim bylo důrazně sděleno, ať hrají vlastní materiál, pokud chtějí interpretovat pouze převzaté skladby, nikam to nedotáhnou. A po šesti letech najednou mohli natočit celou desku klasických rock and rollů. Mělo to své důvody – odpadlo dlouhé dohadování ohledně převzetí desky nějaké skupiny a hlad mládeže po tomto druhu hudby byl částečně ukojen.
Díky rozhlasovému vysílání se Puhdys dostali až k uším Petera Schimmelpfenniga, jenž se o “ost-rock” začal intenzivně zajímat. Navštívil NDR a vyjednal skupině vystoupení v proslavené hamburské hale Fabrik. Puhdys (už předtím na Západě účinkovali – v Holandsku při vystoupeních v hospodách a v NSR na levicovém hudebním festivalu) byli pro “westgermany” bombou a získali si tu značný ohlas. Schimmelpfennig stál za smlouvou se značkou Hansa a desky Puhdys začaly vycházet i na Západě.
Neoficiální hymny
Pokud budeme hledat nejslavnější písně, pak to určitě bude skladba Alt wie ein Baum. Podepsal se pod ní jeden z dvojice básníků/textařů, kteří v první etapě Puhdys se skupinou spolupracovali nejčastěji – Burkhard Lasch (druhým byl Wolfgang Tilgner). Vznikla vlastně po telefonu, kdy si trojice Birr-Meyer-Lasch skladbu přehrávala a ladila. Psal se rok 1976 a technologie dneška byla tehdy utopií… Dalším ikonickým hitem se stala Ich will nicht vergessen, uvedená na LP desce Das Buch (1982). Dotýkala se palčivého tématu rozděleného Německa, v NDR sice vyšla na desce, ale Puhdys ji nesměli hrát na koncertech ani se nevysílala v rozhlase. Za hranicemi to bylo jiné a podle první strofy v textu Denke ich an Deutschland ji dokonce takhle nazývali.
Další slavnou skladbou se stal klubový popěvek doprovázející zápasy hokejového klubu Eisbären Berlin, někdejšího Dynama Berlin. Puhdys jej napsali na objednávku, ovšem hit Hey, wir woll’n die Eisbären seh’n u posluchačů i fanoušků zabodoval. Ovšem pokud jste zavítali na koncert Puhdys, hrály se tu skladby nové vedle těch pamětnických – a všichni je velmi dobře znali.
Personální změny
Pokud odhlédneme od zmíněného počátku, k první zásadní změně došlo v roce 1979, kdy byl bubeník Günther Wosylus nahrazen kolegou ze skupiny Prinzip Klausem Scharfschwerdtem. Důvody nebyly nikdy přesně vysvětleny: Wosylus hovořil o únavě z náročného programu a cestování, později se tvrdilo, že hlavní příčinou byl rozpor s Harry Jeskem, jakýmsi neoficiálním manažerem a všeumělem, jenž pro skupinu dokázal zajistit nemožné. Mělo snad jít o politické rozepře, ale konkrétní důvody neznáme.
Druhou změnou byl odchod Jeskeho v roce 1997; zde byl důvod v Meniérově chorobě, která baskytaristovi nedovolovala nadále vystupovat. Na jeho místo nastoupil zkušený Peter Rasym, jenž v minulosti už se členy skupiny spolupracoval na jejich sólových projektech. Sestava Birr-Hertrampf-Meyer-Rasym-Scharschwerdt pak hrála společně téměř dvacet let.
Politika a hudba
Skupina se dlouho nemohla zbavit nálepky státem protěžovaného souboru. Ví se, že Meyer byl členem výboru pro uměleckou činnost, ale neexistuje žádné svědectví, že by někdy nějakému hudebníkovi či skupině uškodil. Wosylus byl členem vládní SED, ovšem po svém odchodu od Puhdys za několik let NDR opustil. Pochopitelně se po událostech v letech 1989 a 1990 objevilo mnoho zpráv a zaručených dokumentů o spolupráci Puhdys se státní policií Stasi (ekvivalent naší StB). Pro Puhdys to bylo spíš únavné a nepříjemné – kladly se jim za vinu neuvěřitelné nesmysly: například, že jim bylo dovoleno složit a hrát písničku Hey, John jako poctu Johnu Lennonovi, jejich výjezdy na Západ (o solidním ekonomickém přínosu už kritici nemluvili), padla zmínka o Ich will nicht vergessen (jak jim natočení takového tématu mohlo projít???) a vyčítána jim byla i účast na tradičních mírových festivalech, ačkoliv tam hrála spousta dalších skupin, stejně tak byla trnem v oku i státní vyznamenání a ceny od oficiálních úřadů NDR.
Nejlepší odpovědí byla existence skupiny po pádu Berlínské zdi. Puhdys naplánovali na rok 1989 velké rozlučkové turné, protože podle Jeskeho už v NDR všeho dosáhli a další vývoj byl složitý. Po sjednocení Německa to byl především fan-club v Padebornu, díky jehož iniciativě se Puhdys opět dali dohromady. Šéf FC Hubert Bayer dokonce založil novou firmu Dakoda, na níž skupina po znovusjednocení vydala první desky. S neutuchající oblibou koncertovala až do roku 2016, kdy byl ohlášen druhý – a definitivní – konec. Provázely ho úžasné koncerty v německých městech, kdy si fanoušci mohli připomenout, že Puhdys už dávno překonali své označení “ostalgische ost-rock“.
Hořký konec
Nikdo nemládne, ani Puhdys nejsou výjimkou. První, kdo opustil tento svět, byl nedoceněný a poněkud upozaděný Harry Jeske – zemřel 20. srpna 2020 ve věku 83 let – ze skupiny byl nejstarší. Bohužel o dva roky později ho následoval naopak nejmladší člen – bubeník Klaus Scharfschwerdt podlehl 10. 6. 2022 zákeřné nemoci – bylo mu pouhých 66 let.
V té době už Puhdys nehráli a bohužel jejich vztahy ovlivnily dohady o autorská práva k někdejším písním. V druhé polovině 70. let byly skladby “podepisovány” pouze Puhdys a kytarista Dieter Birr se začal dožadovat většího zviditelnění s odůvodněním, že většinu skladeb napsal on. Ačkoliv tvrdil, že mu jde jen o vyjádření uměleckých hodnot, nelze pominout, že ve hře byly i nemalé tantiémy. Desky Puhdys, včetně reedicí, vyšly ve velkých nákladech – odhaduje se, že bylo vylisováno přes 50 milionů desek. Rozkol nakonec dospěl až do právní bitvy – z toho důvodu se Birr s ostatními členy nebavil a chyběl i na setkání u 50. výročí vzniku Puhdys (2019), kde naopak nechyběli Jeske a Wosylus.
Proč byli a jsou úspěšní?
Puhdys už nehrají přes šest let, ale stále mají své fanoušky. Jak mohla “ost-Kapelle” uspět? Nešlo jen o důsledek „ostalgie“, na jejíž vlně v 90. letech se Puhdys svezli? Stačí se podívat na záběry z koncertů, kdy fanoušci bez rozdílu věku – tedy “důchodci” stejně jako “junioři” – nadšeně pějí jejich písně, z nichž některé byly napsány v době, kdy ještě druhá skupina nebyla na světě.
Dovolím si i malé ekonomické zamyšlení. V době socialistické byly zahraniční desky většinou drahé, málo dostupné, pokud nevyšly v Gramofonovém klubu Supraphonu (což byl značně nejistý způsob, jak je získat), takže se chodilo na ilegální burzy, kde hrozil zásah Veřejné bezpečnosti. Hudba Puhdys byla rozhodně kvalitní, byť někomu mohla vadit němčina, ale rozhodně nelze říci, že by se pro rock hodila méně než čeština. Navíc desky Puhdys se u nás běžně dostaly a stály pouhých 44,- Kčs. Když si uvědomíte, že za LP nějaké “zápaďácké” skupiny jste na burze dali dvě až tři stovky, bylo to vlastně velmi výhodné.
Jako hlavní příčina obrovské popularity je považován fakt, že Puhdys nikdy neopustili svůj rodný jazyk. Dokonce jsou považováni za vůbec nejpopulárnější německou skupinu. Jiné se “přešaltovaly” na angličtinu a tím splynuly s angoamerickou produkcí. Puhdys rozpoznali slepou uličku, když vydali exportní desku s písněmi opatřenými anglickými texty – a neuspěli. Lidově řečeno se drželi svého kopyta a udělali dobře. Navíc jejich texty nejsou jen vatou či doplňkem hudby, Lasch a Tilgner dokázali vytvořit působivé příběhy, na něž postupně navázal textařsky disponovaný Dieter Birr.
Kariéra Puhdys je velmi bohatá a má mnoho zajímavých momentů, zde najdete opravdu jen velmi letmé ohlédnutí. V současné době je ve fázi přípravy kniha o jejich existenci, pojatá nikoli jako faktografická encyklopedie, nýbrž příběh nejprve východo– a poté německé legendy. Pro čtenáře tu budou připraveny různé události, jejichž vysvětlení vyžaduje velký prostor, stejně jako ozřejmení přezdívek jednotlivých členů. Kdo by si chtěl přečíst o jejich tvorbě, může na stránkách metalforever.info najít recenze jejich desek, výborně sepsané redaktorem Jiřím Lulkem.
Zdroj: redakce – RoBertino, Musica.com
Další články z této rubriky
gutentor-overlayHudba opět pomáhá lidem s roztroušenou sklerózou
gutentor-overlayFrédéric Chopin (1. 3. 1810 – 17. 10. 1849) – skladatel, na něhož si dělá nároky Polsko i Francie
gutentor-overlayKnihy jako hudební inspirace. Z jaké předlohy čerpal David Bowie, Led Zeppelin nebo The Cure?
gutentor-overlay
Skvělý článek mapující osud tehdejší východoněmecké hvězdy.
Skvělý článek! Vždycky jsem si říkal, proč se o Puhdys u nás dneska skoro neví. A moje nejoblíbenější album je živák, dvojdeska „Live in Friedrichstadtpalast“…jestli jsem to napsal správně.
Byl jsem na nich v osmdesátých letech v Liberci a jejich stojany s kytarami ,nás fascinovaly ještě mnoho let!To tady nikdo neměl .
To je opravdu zajímavá připomínka – pokud se nepletu, šlo o koncert v září 1983. Neměl byste ještě nějaké další poznatky? V knize se totiž má objevit i pasáž o libereckém amfiteátru…
Díky za velice zdařilý rekapitulační článek. Puhdys i mě v 80. letech přivedli k oblibě rockové muziky, jako první jsem sjížděl album Computer-Karriere, které měl starší bratranec. Po roce 1990 toho vydali taky hodně. Kdo má raději tvrdší rockové nahrávky, doporučuji alba Zufrieden? (2001) a Alles hat seine Zeit (2005), některé songy tam jsou opravdu skvostné (Totale Immunitaet, Zu wenig Zeit, Es ist schoen ein Mensch zu sein, Zukunft, Klone mich, Hafenlied…), mají krásný hutný zvuk ozkoušený už v některých skladbách alba Wilder Frieden (1999) jako třeba v pecce Wut will nicht sterben nebo titulní Wilder Frieden.
Tak jsem se konečně dočkal obsáhlého a smysluplného článku o kapele, díky které jsem se kdysi dostal k poslechu rocku. Vždycky, když jel někdo z rodiny do NDR, tak byl zaúkolován mi dovézt nějakou LP od Puhdys. Mám jich doma opravdu hodně. V 80 letech jsem na nich byl v Praze (+ Olympic) a taky v Berouně. Nezapomenu.
Díky za fajn článek.
Koncert spolu s Olympicem se konal v r. 1985 v Praze na výstavišti. Olympic vedle Puhdys (a jejich pódia) vypadal jako provinční kapela.
jo,jo lepší než ty dnešní rychlokvašky ,jedni jako druzí
Puhdys prostě legendy o tom žádná, byl jsem na nich v Roudnici n/L tak v roce 1986,lístek za pár kaček, pro mě nejlepší lp:computer karierre a Das Buch
Nejlepší alba – Sturmvogel, Perlenfischer, Heiss wie Schnee a Schattenreiter, pak už to bylo o něčem trochu jiným, už to nebyl ten pozitivně melancholický hard rock.
Velice pěkný článek, rád jsem si ho přečetl a i přehrál skladby. Puhdys byly dokonce svého času i v Berouně, tak jsem nemeškal a byl tam. Pro mne to byl zážitek. Měl jsem doma i LP desku, už ani nevím ,kde jsem ji sehnal. Byla o kapela východu a měla opravdu kvalitu. A specialně s Hary Jeskem jsme na sebe občas mrkli a zanotovali.
PUHDYS byla spolu se skupinou KARAT,špička vychodoněmecké rockové scény.Nehledě nato že PUHDYS učinkovali i v západoněmecké hudebni show MUSICLADEN a nahráli recital pro televizni studio Brémy.
Také si ještě před sjednocením NDR a NSR zahráli minimálně třikrát v ikonickém amfiteatru Waldbühne, kde se v roce 1965 odehrál velký malér Rolling Stones, po němž následovaly perzekuce východoněmeckých rockových kapel…
Pěkný článek
V 81 roce na Bon repu jsme nic jinýho neposlouchali…..
Puhdys že byli velikáni? Pouze v louži zvané NDR.
Pokud za louži považujete i bývalou NSR či Portugalsko, kde slavili ohromný úspěch, pak máte pravdu. Doporučuji si přečíst několik článků publikovaných v západoněmeckém tisku (BRAVO, Bild) a pak se můžeme dohadovat, jak to s tou louží bylo.
Byli skvělí. Pracoval jsem v NDR a tak jsem zažil několik jejich koncertů. Ta atmosféra se nedá popsat. Do dnes si občas pouštím jejich desky a vzpomínám na mládí.
Uz v 70.letech jsem je miloval. A kdyz je nahodou davali na ČST, tak jsem z naseho cernobileho Bajkala nevahal nakopnout nas magič B42 a nahraval ostošest. Prekrasne to byly casy, ach jo.