Díky hudbě jsem prožila krásný a naplněný život

Jiřina Ráda bych vám představila paní Jiřinu Liebermannovou.
Foto: Úžasná Bára

Ráda bych vám představila paní Jiřinu Liebermannovou, která se vrátila z Latinské Ameriky na Valašsko. Mezi její žáky patří například cimbalisté Růžena Děcká, Dalibor Štrunc nebo Jan Rokyta. Dvakrát odešla se svým mužem Emilem do Latinské Ameriky, nejprve do Bolívie, později do Mexika, kde strávili 34 let.

Jiřina Kuklišinová vyrostla v Rožnově pod Radhoštěm. Vystudovaná učitelka hry na cimbál, klavír a varhany působila v Ostravě a mezi její první žáky patřila například cimbalistka Růžena Děcká. Pak do jejího života vstoupil cizokrajný muž Emil Liebermann, který podnikl dlouhou plavbu z Bolívie do Evropy, aby mohl v Ostravě studovat Vysokou školu báňskou. Temperamentní blondýnka a zdvořilý Jihoameričan se zamilovali a vydali se na společnou cestu životem. Prožili více než půlstoletí plné zvratů a stěhování z kontinentu na kontinent. Nyní jsou zpět v Rožnově pod Radhoštěm.

Ostrava počátkem 60. let. Atraktivní učitelka hudby potká zahraničního studenta a je z toho láska na celý život. Jak jste věděli, že je ten druhý ten pravý?

Jiřina: Já jsem velmi intuitivní člověk. Na Emilovi mě od začátku něco přitahovalo. Znali jsme se jen pár dní a já jsem věděla, že si ho vezmu.

Emil: Zatímco já jsem nic netušil…(smích).

Jiřina: Byl to strašně milý mladý muž, naše osobnosti se doplňovaly. Nejsem realistka, nezastrašilo mě, že je jiný, jen jsem vnímala jeho něžnost, vybrané chování. Nezklamala jsem se. Ve všech těžkých momentech jsem se na něj mohla spolehnout.

Emil: Já mám taky své vysvětlení. I když jsme to v době našeho seznámení absolutně netušili, Jiřinini rodiče a můj otec žili kdysi v Haliči vedle sebe. Je to asi osud. Také jsem se ze všech Latinoameričanů, kteří do Československa přišli, naučil nejlépe česky. To budou ty geny.

Říká se, že láska hory přenáší. Vás, Jiřino, zanesla za Emilem až do daleké Bolívie. To chce jistou dávku odvahy!

Jiřina: Když se ohlédnu zpátky za svým životem, musím konstatovat, že jsem mimořádně statečná žena.

Emil: To je pravda.

Jiřina: Nehroutím se. Jsem člověk rychlého úsudku a rozhodování. Všem možná vstávaly vlasy na hlavě, ale já jsem si z ničeho moc nedělala. Čekali jsme s Emilem dítě, vzali jsme se, do porodnice jsme šli pěšky. Pak jsme spolu bydleli v Ostravě, učila jsem a Emil dostudoval s červeným diplomem a titulem CSc. Bohužel, po šesti letech musel kvůli vízu vycestovat z Československa. Emil získal zajímavou práci v Bolívii, ale než jsme se stačili přestěhovat, byla jsem znovu těhotná. Tak Emil nakonec odjel sám. A já jsem učila, porodila druhou dceru, znovu učila. A pak jsem sbalila krabice s notami, pračku a obě děti a následovala svého manžela.

Takže jste za ním do Bolívie cestovala později sama se dvěma malými dětmi? Neměla jste strach?

Jiřina: Skutečný strach jsem zažila jen jednou, když jsem s dětmi přiletěla do Dakaru. Recepční v liduprázdném hotelu byl černoch, který asi nikdy neviděl blonďaté vlasy, a tak mi je cestou výtahem pohladil. Na strach jsem ale neměla nikdy čas. Bylo to moje první seznámení s třetím světem, byly jsme s dcerami o hladu, nikde nic nebylo, jen hejna much. Než jsme pokračovaly v cestě do Rio de Janeira, kde nás čekal Emil, musela jsem všechno připravit a zařídit sama. Moji rodiče nás doprovodili do Prahy a brali to také statečně. Určitě si mysleli, že nás už nikdy neuvidí.

Emil: Když to teď poslouchám, a to zdaleka není celý příběh, vypadá to, že jsme byli šíleně nezodpovědní. Ale doba byla úplně jiná a museli jsme změnit plány kvůli tvému těhotenství. Byli jsme úplně jiní lidé, než jsme dnes. Obdivuju tě, že jsi to všechno zvládla.

Jaký byl život v Bolívii? Šlo všechno lépe, když jste fungovali zase jako rodina?

Jiřina: Člověka formuje situace. Všechny trampoty opravdu přešly. V Bolívii náš životní standard stoupl, Emil pronajal ve městě Oruro zařízený domek, jeho maminka mi půjčila klavír. Emil vydělával tolik, že jsem od prvního dne měla služku. Byl to pro mě nový element, mít někoho k ruce. A tak jsme se prakticky hned začala věnovat hudbě. Začala jsem pořádat koncerty, hrála jsem na varhany v kostele.

Emil: Jiřina byla tak slavná, že se mě lidé ptali: Vy jste manžel Jiřiny Liebermannové? (Smích.)

Takže hudba vám pomohla naplnit život i na jiném kontinentu?

Jiřina: Se mnou do Bolívie šly i všechny kladné věci, které jsem zažila tady. Náš obor je strašně krásný, protože funguje kdekoliv. Chtěla jsem se o tu krásu podělit. Být aktivní a pořádat pro veřejnost hudební zážitky. Hned jsme založili společnost a začali se věnovat hudebním pořadům. Samozřejmě za výrazné pomoci Emila.

Emil: O Jiřině se psalo i v novinách. Tuto fotku jsem dělal já, tuto taky. (Ukazuje na štos výstřižků z bolivijských novin a koncertních programů s blonďatou atraktivní blondýnkou.)

Jiřina: Měla jsme s sebou spoustu notového materiálu, Očadlíkovu knihu Svět orchestru, gramofonové desky. Nakonec jsme připravovali programy o vážné hudbě i pro zdejší univerzitu a rozhlas. Já jsem psala texty, Emil to o polední pauze překládal do španělštiny a večer se to naživo předvádělo.

A čím se živil v Bolívii Emil, absolvent ostravské univerzity?

Emil: Pracoval jsem ve výzkumném ústavu na velkém projektu, týkajícím se zavedení hutnického průmyslu v Bolívii. Byla to zajímavá práce, i když se projekt nakonec nepodařilo realizovat kvůli nátlaku státního podniku, který chtěl ovládat všechno bohatství v zemi.

Jiřina: Emil byl v Bolívii ve vládních komisích, měl postavení, hledal významné investory, cestoval do Argentiny, do Evropy. I o Emilovi se psalo v novinách.

Byli jste tady oba úspěšní, dařilo se vám, narodil se tady syn Emil. Proč jste se rozhodli se vrátit do Československa?

Jiřina: Měli jsme úspěch, i hmotný, náš pohled na život byl ale jiný. V Bolívii jsme nechtěli dále žít. Země je velmi tradiční, žijí tam převážně indiáni, kteří brzdí pokrok, a země je velmi zaostalá. Je to samozřejmě jejich země, oni jsou tam doma a mohou si tam dělat, co chtějí.

Emil: Situace byla zoufalá. Museli bychom v té zemi žít jako boháči a nedívat se kolem sebe. Bolívie má tolik přírodních zdrojů, ale skoro vůbec nic nevyráběla. Navíc zde v roce 1967, kdy přijela Jiřina s dcerami, začal působit Che Guevara a politické turbulence nakonec zasáhly i Chile. Jiřina odjela v roce 1973 s dětmi a já jsem je později následoval.

Jak dlouho jste v Československu žili, než jste se opět vydali do Jižní Ameriky?

Jiřina: Asi deset let. Naše dcery Naďa a Soňa česky mluvily, ale nepsaly. Začaly chodit do českých škol, bylo to pro nás důležité. Vrátili jsme se do Ostravy, kde nakonec Emil těžce získal práci. Komunisté ho totiž považovali za špiona. Musím ocenit, že se Emil přizpůsobil. Já jsem žila v hudebce ve svém světě, hudba mi přinášela spoustu možností. Měla jsem talentované žáky jako byli Dalibor Štrunc nebo Jan Rokyta. Nevnímala jsem socialismus a jeho omezení tak intenzivně, jako Emil.

Emil: Pro mne to začalo být nesnesitelné. Když jsem dostal nabídku učit na univerzitě v Mexico City, rozhodli jsme se opět přestěhovat.

Takže opět jste opouštěli všechno, co jste vybudovali? Vaše děti šly do Mexika s vámi?

Jiřina: Člověk musí být vnitřně silný, aby se svobodně rozhodoval. Doma zůstala naše nejstarší dcera Naďa, která se právě vdala a měla dítě. Soňa a Emil odjeli s námi. Vystěhovali jsme se legálně, mohla jsem se vracet. Ale to, co jsme odváželi, se muselo vejít do několika krabic.

To jste s sebou opět stěhovala všechny noty?

Jiřina: Ta bedna s notami a později i výstřižky, programy, diplomy a dalšími dokumenty cestovala z Československa do Bolívie, pak zpátky domů, do Mexika a nyní ji mám tady v Rožnově. Do Mexika jsem si poslala i krátké piano. Noty mi vždycky pomohly se začlenit do hudebního a společenského života. Díky nim jsem mohla učit své žáky, koncertovat.

Emil tedy učil na univerzitě a vy jste se zase našla díky hudbě?

Emil: Já jsem učil nejprve na státní univerzitě a později jsem přešel na soukromou univerzitu se skvělým zázemím. Mým oborem byla nauka o materiálech.

Jiřina: Už měsíc po přestěhování do našeho domu, ve kterém jsme nakonec strávili krásných 34 let, jsem měla první žáky. Oprášila jsem španělštinu, začala jsem pořádat různá setkání, koncerty, učila jsem. Osudové bylo seznámení s Erikou, absolventkou vídeňské konzervatoře, která mě přivedla do sboru Convivium Musicum. Byl to věhlasný sbor, se kterým jsme zpívala snad všechny krásné skladby. Poznala jsem zajímavé sólisty i dirigenty, zpívala v nejkrásnějších stavbách a kostelích. U nás doma bylo pořád plno lidí a moc ráda na to vzpomínám.

V životě jste s Emilem oba střídavě potřebovali češtinu i španělštinu. Využili jste češtinu někdy i v zahraničí, třeba při dlouhém pobytu v Mexiku?

Jiřina: Vždycky jsem všude propagovala českou hudbu a české skladatele. Jsem velká vlastenka. Když jsme zpívali Janáčka, chodili si ke mně zpěváci domů pilovat českou výslovnost. Také Rybovu mši jsme zpívali česky! Založila jsem český spolek v Mexico City, spolupracovali jsme s českou ambasádou. Mám tady v krabici i diplomy a poděkování od velvyslanců.

Emil: Mluvili jsme česky se svými dětmi i mezi sebou. Některé španělské výrazy ale používáme dodnes, nemají přesný český ekvivalent.

Váš příběh ale nekončí. Nyní žijete v Rožnově pod Radhoštěm, opět velmi společensky a kulturně. Tak kde jste doopravdy doma?

Jiřina: Já jsem doma tady. A Emil je doma tam, kde je jeho žena. (Smích.)

Emil: No to je krásná a chytrá odpověď. Dlouho jsem myslel, že jsem Bolíviec. Dnes jsem úředně Mexičan a mým domovem je Latinská Amerika. Necítím se však vázaný k místu, ale k rodině. Dcery žijí v Čechách a na Slovensku. Moje žena je doma tady, v Rožnově. Takže teď jsem tu doma i já. Evropa je strašně příjemné místo k životu. A Česko je jednou ze zemí, kde se žije nejlépe.

Celé léto jste přijímali návštěvy a váš kalendář je pořád plný koncertů a dalších aktivit. Je to váš recept na aktivní život v každém věku?

Emil: Já už ani nevím, kdo všechno u nás byl. (Smích.) Máme přátele po celém světě a je zajímavé se znovu setkávat. Ale hlavně za námi v létě přijel náš syn, který žije v Mexiku. Je radost mít rodinu nablízku.

Jiřina: Stáří je výborné, moc si to užívám. Opět zpívám ve sboru, proto beru hodiny zpěvu. Učím v hudební škole a chodíme na koncerty. A stále diskutuji se svým mužem o hudbě, historii a událostech, které nás zajímají.  Ne vždy se shodneme, ale ty intelektuální debaty o věcech, které nás inspirují a přesahují, snaha stále se vzdělávat, číst a zajímat se o svět kolem, to je to, co nás oba spojuje. Můj život je stále naplněný. Doufám jen, že už mě už nic dramatického nečeká.

Děkuji za rozhovor.

Vaše Bára

Zdroj: redakce

Jiřina Liebermannová, roz. Kuklišinová, nar. 15.3.1936, Berehovo, Podkarpatská Rus (tehdejší Československo). Od tří let žila v Rožnově p. R., vystudovala hru na cimbál a varhany. Mezi její žáky patří například cimbalisté Růžena Děcká, Dalibor Štrunc nebo Jan Rokyta. Dvakrát odešla se svým mužem Emilem do Latinské Ameriky, nejprve do Bolívie, později do Mexika, kde strávili 34 let. Mají spolu tři děti. Vždy učila hudbu a propagovala české skladatele. Nyní žijí opět v Rožnově pod Radhoštěm.

Ing. Emil Liebermann, CSc., nar. 6.11.1937  La Paz, Bolívie. Jeho otec byl Evropan a trval na klasickém vzdělání, proto Emil vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. V Bolívii se podílel na projektu zavedení hutnického průmyslu, v Mexiku přednášel na univerzitách. Mluví krásnou češtinou a se svou ženou sdílí lásku k hudbě, historii a umění.

Rozhovor s Jiřínou Libermannovou na mujrozhlas

Další články z této rubriky

Tower bridge v anglii a cedule anglického metragutentor-overlay

Co se děje, když mluvím anglicky

Kromě setrvalé snahy zhubnout se na mém seznamu předsevzetí neustále objevuje položka: zlepšit svou angličtinu. Ne že bych anglicky vůbec neuměla, jen jak…
Osvětelený hrad Špilberk v Brněgutentor-overlay

Brno. Brnečko

Brno prostě buď máte rádi nebo ne. Já jsem ho ráda neměla, a teď ho ráda mám. Myslím Brno, ne cestu…
Postel na které je medvídekgutentor-overlay

Prosím, nebudit!

Spím ráda, často, hluboce a hlasitě. Spánek je pro mne něco jako stav bezvědomí, zvláště v poslední době. Když se mi chce spát, sednu…
Kočka se otírá o monitor notebooku.gutentor-overlay

Obrazy z venkovského života

Změna prostředí je moc důležitá, abychom si jednou za čas rozšířili obzory i směrem k venkovu a ochutnali čerstvě utrženou…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*