Romeo a tři Julie - už neprší

29. března 2024

Hybaj rovno! To je heslo dnešního druhého dne výpravy Jarda Tour, cestovní společnosti pro vyvolené a zvláště otrlé jedince. Bára 2 se svojí slovenčinou, kterou jí v Zápiscích przním, vyloženě ovládá prostor. Třeba když na břehu Lago di Garda v malebném středisku Sirmione okouzleně chodí a vzdychá: Ja som si doteraz myslela, že najkrajšie miesto je Moravský Žižkov.

Noc na břehu jezera Garda jsme si moc neužili, protože jsme po celodenním putování zalehli a spali jako broučci. Teda já jsem do noci psala Zápisky. Ráno bylo zase upršené, šedivé a mlhavé, ale po dobré snídani jsme hodili kako, což je další slovenský výraz, který obohatil náš slovník. My jsme dosud znali jen Kdo zaváhá, nesere. S prominutím, ale kdo někdy cestoval ve skupině se zběsilým plánem přejezdů a aktivit, ten mě chápe.

Než se Lenka s Bárou 2 prošly kolem jezera, já jsem s Jardou zkoušela v pokoji ozvěnu a tleskali jsme, výskali a vydávali podivné zvuky, takže se holky (a patrně i zbytek hotelu) dost vyděsily, co se na pokoji odehrává.

Přitom šlo o nevinnou zábavu dvou dospělých, plně oděných a zcela střízlivých osob. Raději jsme se rychle vytratili a odjeli směr Sirmione. Městečko leží na výběžku pevniny v jižní části jezera a bylo doslova zaplavené tulipány všech barev a tvarů. Taková blbost, a město to úplně rozzářilo. I nás. Je to kouzelné místo nacpané turisty, ale my jsme naštěstí stihli ještě tu ranní hodinu, kdy jsme se o vyhlídky na břehu dělili jen s párečkem Asiatů, pózující v nekonečných sériích stejných póz. Smáli jsme se jim, popíjeli cappuccino a pak jsme udělali totéž. Vydržet nefotit na takovém místě je zhola nemožné.

–

Jsme nadšení, že neprší, jen fučí. Teplota se o pár stupínků zvedla. Takže kávička na břehu jezera je epesní záležitost, stejně jako pohled na hory zvedající se v mlze nad hladinou a procházka úzkými uličkami. Bára 2 zažívá syndrom vatikánských muzeí, tedy předávkování krásou. Lenka opět udržuje optimistickou náladu a usmívá se za každých okolností. Ovšem jen do chvíle, kdy se stane předmětem mé slovní šikany, samozřejmě nechtěné. Naštěstí si popláče jen chvíli a pak pochopí, že to nemá smysl. Zítra urazí někdo mě nebo já někoho jiného nebo Jarda všechny. Pravidla známe.

–

Pokračujeme směr Parma. Po ranní záplavě doslova přímořské krásy máme laťku očekávání hodně vysoko. Když vstoupíme do katedrály Santa Maria Assunta z 11. století, ztratím na chvíli dech. Románské památky člověk nevidí každý den, navíc zde je tak bohatá výmalba, že kus bílé omítky tady nenajdete. Řádili tady už v renesanci, k dokonalosti to dotáhli v baroku. Před vchodem je dvojice mramorových ležících lvů a vlastně všude, kam v centru města pohlédnete, je nějaká památka. Bára 2 konstatuje, že je to tady nahňácaný.

Slovo „parma“ znamenalo kruhový vojenský štít a přesně tak se v ulicích cítíme. Hledáme parmskou šunku nebo parmezán, ale není tu nic. Jen zdi. Kostely. Kláštery. Neumím to popsat. Odjíždíme k moři. Jsme povrchní a hladoví.

Cestou do Cinque Terre nakupujeme v místním supermarketu, což nás rozradostní. Tu energii ještě budeme potřebovat, protože cesta z města La Spezia na břehu Ligurského moře nahoru do Cinque Terre je doslova volant strhující. Jarda chce Báře 2 ukázat moře zblízka, protože už ho dlouho neviděla, ale ona na něj zavolala onu větu: Hybaj rovno! No prostě něco nevymyslíte. Dnes se v autě dělalo trochu šoufl i mně. Měnil se tlak, nadmořská výška, kterou Jarda pořád sleduje a Lenka mu ji musí hlásit. O mě se pokouší od rána migréna.

Kam se hrabe Josef Bek ve filmu Florenc 13.30. Jarda řídí Monteka přes všechny šikany na cestě horama i šikany ze strany spolucestujících. Občas skoro drhneme o skálu, když se ze zatáčky vyřítí nějaká dodávka. Lenka otvírá okno v autě od rána, teď se přidává i Bára 2, která ve stresu spráská celou čokoládu.

Je to pravda trošku dobrodružné, zvláště když Jarda nenačepoval benzín, takže kromě pádu do propasti v serpentýnách nám hrozí i smrt převálcováním, jestli nám benzin uprostřed zatáček v horách dojde úplně.

Je to prostě nádhera. Naši vesničku Corniglia vidíme z vyhlídky shora v mlžném oparu a je dost neuvěřitelné, že budeme bydlet právě tam. Celá vesnice je postavená na skále asi sto metrů nad mořem. Patří k těm nejméně vyhledávaným z celé oblasti UNESCO, nemá vlastní přístav ani pláž, ale je fakt krásná. Jarda s Juliemi Lenkou a Bárou se vydávají po tři sta schodech dolů k nádraží a moři, já se toulám uličkami a fotím si tu nádheru. I tak už má kolena naříkají, bydlíme v nejvyšším patře domu a celá vesnice je pořád do kopce z kopce po kamenných schodech. Prostě nádhera. Nádhera. Když vyjdu na balkon, třepou se mi nohy. Nalevo je vidět moře, napravo celá vesnice s kostelíkem a přede mnou se na skále tyčí kostel ve vesnici San Bernardino.

–

Aby těch zážitků nebylo dost, Jarda nám uvaří k večeři těstoviny s červenou paplou a parmezánem a do olivového oleje si namáčíme místní bílý chleba a popíjíme červené víno a do toho na Spotify hraje The Perfect Italian Dinner Playlist. Já vím. Už končím. Jarda pořád upozorňuje, že třetí den je kritický a že zítra se určitě všichni pohádáme. No jestli nezavře klapačku, možná se pohádáme už dnes. Ale do té doby se budu rochnit ve fotkách a užívat si úžasnou atmosféru městečka na skalách na Ligurským mořem. Vlasy mám rozcuchané jako Medúza, ale moje aura je klidná a zářivá. Děkuju, že můžu.