Mé oblíbené sloveso je vymykati se. Dalo by se říci, s trochou nadsázky, že vymykání je můj životní úděl. Restartovat svou úžasnost. Vrátit se k psaní postřehů a úvah, které se vymykají, s nadějí, že aspoň k některé z nich přimyknete.
Úžasná Bára je zpět.
Chytré knihy vám budou tvrdit, že když nějakou činnost opakujete 21 dní po sobě, pak už se z ní stane návyk a běžná součást vašeho života. Já jsem psala blog 365 dní skoro každý den, a pak skoro nic. Jak možná víte, velké finále Zrození Úžasné Báry, které mělo být vrcholem ročního blogování, smetla před rokem pandemie. Rozmetala na kousky mé scénáře, skeče, seznam hostů i několikaměsíční přípravy. Odložila jsem oslavy o rok v bláhové naději, že svět bude zase v pořádku. Přestala jsem s blogem ze dne na den. Nechybělo mi to, omlouvám se. Začala jsem psát rukou své deníky a na jejich stránkách jsem uložila poslední rok života.
Voda má rozpuštěné vlasy
Všechno je jiné. I já jsem jiná. Zklamání přešlo v naštvání, naštvání v hořkost a hořkost v apatii, apatie ve smutek a smutek v pokoru a smíření. Jako když běžíte maraton a cílovou rovinku vám pořád posouvají. Přestala jsem usilovat o vítězství a začala jsem si více vážit toho, že jsem ještě stále na cestě. Jdu pomalu, bez diváků, bez aplausu, beze snahy vyniknout. Mám čas se dívat i kolem sebe, na ostatní běžce a chodce, na měnící se okolnosti a kouzelné detaily, které člověk řítící se k cíli vidí jen jako rozmazanou šmouhu.
V legraci nazývám poslední měsíce utlumeného života „penzí na zkoušku“.
Více a pravidelně spím. Každý druhý den chodím s mužem na šestikilometrovou vycházku proti proudu řeky. Pokaždé vypadá voda v řece jinak. Dravý proud temně hnědé „Gangy“ střídá průzračná voda s kačenkami na hladině. Někdy sněží, jindy pálí slunce. Skoro pořád je po cestě bláto. Chodíme a přejeme si jediné: nepotkat živou duši, což se ale podaří málokdy. Polovina obyvatel našeho městečka chodí na vycházky nebo běhá. Ale když si někdy přivstaneme, máme cestu jen pro sebe a svá radostná pozorování nových výhonků, kvetoucích keřů, kamenů ve splávcích a střídavě zelených a střídavě zasněžených vrcholků okolních kopců.
Vrátila jsem se ke čtení knih a divadlo sleduju aspoň v počítači. Vařím už rok domácí jídla a zdokonalila jsem se v pečení. Trávím spoustu času se svou dospělou dcerou a díky tomu jsme k sobě znovu našly cestu a v sobě zalíbení. Nesleduju zprávy v televizi, ale čtu si víkendové noviny. Rádio pouštím jen při vaření a většinu času trávím v naprostém tichu. Nemůžu se ho nabažit! Na zahradě sadíme nové stromky a ovocné keře a já přemýšlím o tom, jestli se dožijeme společně i toho, až začnou plodit. Změnila jsem práci a jezdím domů dřív a s čistou hlavou. Občas vůbec nevytáhnu počítač z tašky až do druhého pracovního dne. A před spaním v posteli poslouchám četbu na pokračování.
Pořád jsem to já, ale můj život změnil rychlost a perspektivu.
Stýská se mi po přátelích, po cestování, po živé kultuře, po kávě na promenádě a společné dovolené na některém z řeckých ostrovů. Ale přesto cítím, že jsem trochu v utajení došla o kus dál a že jsem si prakticky přestala stěžovat. Že jsem stále na cestě a žasnu nad úžasným světem. Možná nejsem Úžasná, ale Užaslá. Pokud se ke mně na těchto stránkách občas přidáte, bude mi velkým potěšením.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru II.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru I.
gutentor-overlayEmerencie a ty druhé
gutentor-overlayBez obalu
gutentor-overlayRoad trip s knihou Svět Úžasné Báry III. – pokračování
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář