Lákal by vás návrat do školy?

Lákal by vás návrat do školy?
Foto: Robert Pavelka

Ruku na srdce, kdo si podobnou otázku někdy nepoložil? Ostatně ne nadarmo se říká, že školou procházíme pořád, a maně se mi vybaví vtip, kdy otec zadumaně hledí na synovo vysvědčení a pak se s úlevou otočí na manželku: „No vida, tak tu češtinu jsem nakonec vytáhl na dvojku.”

Existují ovšem i jiné formy připomínek na školní škamny, věčný boj žáků a učitelů, později studentů a profesorů. Budiž vzpomenut klasik, vlastně jeden z těch, kdož se ze studenta stal kantorem a také o tom barvitě informoval. Jde o dílko útlé rozsahem, nikoli však obsahem – ten je doslova napěchován čtivým popisem školního prostředí – pohříchu však z doby mezi světovými válkami. Jaroslav Žák (1906-1960), autor knížky symbolicky nazvané Študáci a kantoři (vydáno 1937), ještě o rok později napsal Cestu do hlubin študákovy duše – pokud vám tento název něco říká, pak si rychle dosadíte názvy dvou tematických filmů (Škola základ života a shodná Cesta do hlubin študákovy duše). Vnímám je jako kinematografický poklad, v němž vedle sebe figurovali třicetiletí herci, jedni jako studenti a druzí coby profesoři – mnohdy je dělilo jen pár měsíců či roků věku. I přes naprostou změnu pořádků a systému školství jakoby ani jeden z těchto snímků nestárl.

Když jsem se k Žákově knížce poprvé dostal, měla už úctyhodných pětačtyřicet let. Další desítky přibyly, než mi došlo, že nejen vůči panu Žákovi, ale i těm mnohým, co školou prošli, je nespravedlivé, že se nedočkali novější verze. Usedl jsem tedy ke klávesnici a začal vzpomínat. Ne na to, jak jsme do hlavy soukali vyjmenovaná slova, vzorečky, ruská slovíčka, letopočty a hlavní města, nýbrž co tyto běžné činnosti doprovázelo. Najednou mi škola, tehdy proklínaná, připadala vlastně docela zábavná, i přes všechny poznámky a následné „vejprasky“. Bývalí spolužáci, příbuzní, kolegové v zaměstnání i známí mi dodávali další příhody a především citovali poznámky ze „žákajd“, což byla pro školáka jedna z nejhorších potup. 

Lákal by vás návrat do školy?
Foto: Robert Pavelka

Proto vznikla knížka, rozsahem obdobná Študákům a kantorům, s obsahem pochopitelně jiným. Pro někoho budou vzpomínky na socialistické školství příliš uhlazené, jiní v nich budou postrádat ostrý protirežimní náboj. Dovolím si podotknout – co byste chtěli od jedenáctiletého kluka? Jistě něco vnímal, ale rozhodně nemám v úmyslu napsat slohové cvičení na dané téma. Vzpomínal jsem a zapisoval – a jestliže se lidé, kterým jsem pasáže ze svého díla četl, upřímně zasmáli, jen mě to utvrdilo, že jsem na správné cestě. Ostatně nabízím krátkou pasáž, vyňatou z jedné z deseti kapitol, abyste si mohli udělat obrázek, zda by ona publikace, nesoucí zčásti zmatený, zčásti naprosto jasný titul – Padni figuro, pět! Aneb chodili jsme do školy – stála za přečtení.

V popisované době patřil mezi pověstmi opředené místo protiatomový kryt. Nechme nyní stranou honosný název, šlo prostě o sklep, ve kterém byly v určitých místnostech na hromadách naskládány plynové masky. Tento prostor se otevíral vždy jednou, výjimečně dvakrát za rok ve chvíli, kdy bylo direktivně nařízeno protichemické cvičení – což byla na rozdíl od branného bratříčka akce ryze interiérová. Ačkoliv kantoři hrozili rafinovaným systémem tvrdých trestů od poznámek až po trojky z chování (a v tu chvíli asi velmi litovali, že není možné dávat až šestky či sedmičky, případně vylučovat ze školy), pravidelně se tato akce, plánovaná striktně na jedinou vyučovací hodinu, protáhla prakticky bez výjimky na celé dopoledne. A hlavní roli v něm hrál onen kryt/sklep. Žáci se v jeho nekonečných chodbách ztráceli, zavírali a „nechtěně“ barikádovali, dále zraňovali, podléhali pečlivě naaranžovaným hysterickým záchvatům, v nichž spolehlivě dominovaly dívky (byl to jeden z mála případů, kdy ryze ženská zbraň prospívala kolektivu). Většinou se jednalo o to, že dotyčná s řevem připomínajícím sirénu oznamující konec pracovní směny (nebo vojenský bojový poplach) a řevem: „Uááá, támhle je něco divnýho,“ prchla směrem, ve kterém ji bylo nutno půl hodiny až půl dne hledat. Navíc musel neohrožený pedagog dané místo pravděpodobného výskytu vetřelce prověřit, jestli tam opravdu nikdo nepovolaný není, neboť po škole kolovala historka, jak kdysi rozverní hoši vlákali do sklepa zhýralého (přesněji opilého) popeláře. Jednou jedinkrát tato opatrnost měla pokračování, protože naše třídní učitelka tehdy popadla nejbližší plynovou masku (tuším velikosti 2) a s výkřikem: „Co mi tu strašíš žáky, prasáku?“ přesvědčivě vrhla. Není až tak podstatné, že cíl minula, zásadnější bylo, že se z devianta vyklubal sám školník. S výrazem Bruce Willise před finálním útokem na komando lumpů uvnitř Nakatomi Plaza prohlásil: „To mám za to, že jak idiot tahám masky pro nějaký parchanty. Já se na to vykašlu, když půjdu do Mitasky koulet gumy, dostanu o pět stovek víc.“ Nakonec byl tento dobrý muž následnou omluvou usmířen, a tak nám mohl důvěrně sdělit zajímavá fakta; mimo jiné že v případě chemického útoku bychom všichni zesnuli, neboť drtivá většina masek je zcela nefunkčních. Už jen jako drobná epizodka může posloužit příhoda, že masky se v závěru mé docházky v základní škole nosily do tříd v krásných dětských vaničkách z umělé hmoty. Takže zakončení branného dne probíhalo v tom duchu, že mnoho budoucích politiků, inženýrů, doktorů, právníků, ředitelů firem či dokonce čelných pracovníků nadnárodních monopolů místo toho, aby dopravili masky zpět na určené místo, usedli do vaniček a za hurónského řevu se jali sjíždět hlavní schodiště. Nastávající manažerky, modelky, umělkyně, sekretářky, šéfky mocných korporací a v neposlední řadě budoucí matky rozvětvených rodin si tuto kratochvíli zavčasu odpustily. Nemyslím, že by v tom hrála roli vyšší vyspělost nebo dokonce stud, dívky si jen umně dovedly spočítat následné represálie. V čemž se pochopitelně vůbec nemýlily. Když jsme u těch děvčat, asi od sedmé třídy bývaly náhle stiženy společnou nákazou nazývající se alergie na gumu. Jen tak si lze vysvětlit, že svorně odmítaly na své pěstěné obličejíky masku navléci (asi po domácím tréninku zjistily, že jim to nesvědčí nebo vypadají blbě). To mladíci si radostně hráli na „slony“, neboť starší masky ještě měly hadice k filtrům, jako stvořené ke škrcení nebo šlehání nepřátel.

Pouze dodám, že kniha ve formátu 110×175 mm je k nalezení v Databázi knih (www.databazeknih.cz) a samozřejmě není nijak nedostupná, ale to záleží především na těch, kteří by měli zájem si ji přečíst. Musím opět vzpomenout na dva profesory doprovázející mou středoškolskou docházku, kteří si prováděli různé zlomyslnosti. Když jsem se pak jednoho zeptal, proč tak činí, dozvěděl jsem se skutečně moudré vysvětlení: “Smích je přeci solí života, tak se to kolegovi snažím co nejvíc nasolit…” Proto i já doufám, že jsem do pomyslné slánky sáhl dostatečně.

Zdroj: redakce – RoBertino (autorské dílo)

Další články z této rubriky

Zoufalcův španělský deníček V.gutentor-overlay

Zoufalcův španělský deníček V.

Přímořská letoviska obvykle mají místo, kde se my turisté scházíme, i když už slunce zapadne. Když nemůžeme plavat a chytat…
Zoufalcův španělský deníček IV.gutentor-overlay

Zoufalcův španělský deníček IV.

Můj muž ráno stele postele. Znamená to, že tu plachetku, pod kterou spíme, poskládá do úhledného čtverečku. Plachta vypadá, jako…
Lákal by vás návrat do školy?gutentor-overlay

Lákal by vás návrat do školy?

Ruku na srdce, kdo si podobnou otázku někdy nepoložil? Ostatně ne nadarmo se říká, že školou procházíme pořád.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*