Bylo zase před Vánocemi a u nás doma panoval každoroční shon: úklid, pečení, vaření, zdobení, prostě blázinec. Máma s babičkou se proháněly domem a do předvánočních příprav zapojovaly každého, kdo se náhodou nachomýtl v jejich dosahu.
Naštěstí bylo potřeba jít se psem ven – nikomu se do toho příliš nechtělo, protože bylo náledí, takže každý člen rodiny se raději věnoval tomu předvánočnímu šílenství. Já už jsem toho ovšem měla dost a náš irský setr Frajer taky. Den před tím jsem jej o pravidelné vyběhání ošidila a jenom jsem s ním chvilku pobyla na dvoře, protože fučel silný vítr a hrozilo, že by na nás akorát tak někde spadl strom. Toho dne však už Frajer velmi výrazně dával najevo, že bez procházky ani omylem a že by taky mohl předvánoční přípravy sabotovat jako loni, kdy nám v rámci hry povalil nazdobený stromeček a na Štědrý den rozbalil dárky za nás.
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky?
Máma tradičně prosadila nazdobení umělého stromku, ale i jí onoho roku nějak chyběla vůně jehličí.
„Kam jdeš?“ otázala se mě, když viděla, že se chystám ven.
„Někam unavit Frajera. Včera byl naštvaný, že jsem s ním byla jen na dvoře. A už na mě čekají děcka z naší party,“ odpověděla jsem.
„Pokud někde narazíte na pár větviček, přineste je, dám je do vázy,“ děla.
Máma tradičně prosadila nazdobení umělého stromku, ale i jí onoho roku nějak chyběla vůně jehličí.
Foto: Pexels.
„Aspoň že tak,“ radoval se táta. „Až přijdou na návštěvu chlapi z práce, konečně se mi nebudou chechtat, že jako vedoucí pily mám doma leda umělohmotnou atrapu, a kamarádi lesníci mě nebudou soucitně objímat kolem ramen s tím, ať se napřesrok zastavím, abych měl taky nějaké Vánoce,“ maloval si, když zároveň se mnou odcházel do práce.
Venku už na mě čekali kamarádi, kterým jsem hned přednesla mámin požadavek na pěkné jehličnaté větévky, a kluci si okamžitě vzpomněli, že včerejší vichr polámal větve jedné nádherné borovici, která dokonce roste poměrně dál od našeho domu, takže cestou tam můžeme Frajera hezky unavit.
K tomuto účelu ostatně přispěla i ledovka: Frajer se vždycky rozběhl, a když chtěl zahnout, uklouzl a praštil sebou. Bohužel si toto počínání vysvětloval po svém – měl pocit, že jsme mu podrazili nohy – takže se vždycky snažil toho nejbližšího pokousat.
Konečně jsme dorazili na místo kousek od cesty, kde stálo několik vzrostlých borovic. Byly skutečně nádherné a husté, s jehličím dlouhým nejmíň patnáct centimetrů. Pod jednou z nich se opravdu na zemi povalovalo několik ulomených větví.
Konečně jsme dorazili na místo kousek od cesty, kde stálo několik vzrostlých borovic.
Foto: Pexels.
Prima, sebrali jsme trofeje, Frajer jednu větev dostal do tlamy, aby byl spokojený a důležitý, že taky něco nese, a ubírali jsme se vítězně domů.
Větve jsme složili před domem, ze kterého se vyřítila babi s mámou. Zatímco babička se zalykala obdivem nad krásou jehličí, máma se kácela nad množstvím a velikostí větví: „Říkala jsem pár větviček, ne půlku lesa!“
„Byly pod stromem po včerejším větru, škoda je tam nechat,“ protestovala jsem.
„Takže když je dám do velké vázy, bude mi zase padat jehličí do parket.“
„Tohle nemá šanci do parket zapadnout. Bude to trčet ven, ze spár je jednoduše vytáhneme,“ děla babi spokojeně.
Nemohla jsem se dočkat večera, až se táta vrátí z práce. Sotva vzal za kliku, už jsem ho, pyšná na své dílo, strkala do pokoje, kde již byly větve naaranžovány, ať se jde podívat na tu nádheru. Chvíli němě zíral, zatímco já, domáhajíc se pochvaly z jeho strany, jsem halekala: „No podívej se na to! Viděl jsi už někdy něco takového?“
Když rozdýchal první šok, nejprve zasípal: „Viděl. Uvedené v červeném seznamu ohrožených druhů! Víte, co to je?!“ začal vykřikovat.
Pět „pokojovek“, které neutrápíte
„No… borovice?“ prohodila jsem.
„A viděla jsi někdy borku s tak dlouhým jehličím?“ To už pracoval téměř k infarktu. „Tohle je chráněný druh.“
„Ty větve byly po včerejším větru pod stromy, tak jsme to tam sebrali,“ bránila jsem se.
„No a vykládej to někomu. A my se nedoplatíme na pokutách. Nebo nás všechny zavřou…“ nastínil rodině dopad mého počínání.
Máma se konečně ozvala, že když už je to tady a naaranžované, tak to nebudeme řešit, stejně to za pár dní opadá a pak se větve spálí v kotli.
„Neopadá,“ děl otec pochmurně, „vydrží dost dlouho.“
„No vida,“ odtušila babi, „alespoň jedna pozitivní zpráva. Nejmíň do Tří králů máme krásnou výzdobu!“
A to jsme skutečně měli. Jen návštěvy z řad tátových kolegů z práce a kamarádů lesníků jsme onoho roku přijímali výhradně v kuchyni – pro jistotu. A nutno podotknout, že od té doby už si táta nikdy netroufal navrhnout pořídit na Vánoce živý stromek. Pravděpodobně se obával, že s naším štěstím by se podařilo umístit v obývacím pokoji do stojanu nejmíň sicilskou jedli nebo Koyamův smrk.
Další články z této rubriky
gutentor-overlayALWEG – nenaplněný (nejen slovenský) sen
gutentor-overlaySvátky dva v jednom
gutentor-overlayZávěsné truhlíky a neshody u nás doma s nimi spojené
gutentor-overlayČas a řeči
gutentor-overlayNedůvěřuj a práci robotického vysavače prověřuj!
gutentor-overlayLyže, které jezdily samy
gutentor-overlayMožná to znáte taky
gutentor-overlayKino a naše rodina
gutentor-overlayKvětomluva aneb Řekni to květinou – 11. díl
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář