Do úplně stejné, pokud se týkalo našich dvou posledních psů, určitě ne, ale hodně podobné v tom smyslu, že zatímco jiní psi hlídají své páníčky, my jsme hlídali psa…
Nikdo neví, podle čeho babi vybírala rasu svého čtyřnohého mazlíčka tentokrát. Snad podle toho, že se jednalo o krásně elegantního psa a ona si na eleganci vždycky potrpěla.
„No ty jsi ale FRAJER!“ pozdravil se s ním táta, když k němu pejsek přiběhnul a vypočítavě se mu usadil u nohou, neomylně vycítiv, že tohoto člověka si musí získat. A oslovení ‚Frajer‘ už mu zůstalo.
„Co za pohromy můžeme očekávat tentokrát?“ nedala se máma obalamutit Frajerovým vzhledem a skepticky se otázala babičky.
Fejeton – Kozel zahradníkem, pes floristou
Babi nezaváhala ani vteřinu a okamžitě se jala seznamovat nás s výsledky svého bádání ohledně rasy nového přírůstku v naší rodině: „Irský setr je plemeno vznešeného vzhledu a veselé povahy, navíc se dokáže i elegantně pohybovat, a tak budeme vždy středem pozornosti.“
O tom, jak elegantně se dokázal pohybovat, jsme se měli přesvědčit zhruba o měsíc později, kdy Frajer naznal, že dosti bylo zábavy na nudném dvoře. Po vzoru koček přeskočil plot a hurá do středu města, na vůbec nejrušnější křižovatku v dané obci. Jeho kličkování mezi auty bylo tak majestátní, že jej řidiči chtě nechtě respektovali v jeho rozhodnutí, kdo pojede a kdo bude stát. Středem pozornosti jsme přirozeně při jeho odchytu byli – stejně jako terčem průpovídek o neschopných majitelích. Po takovém úspěchu se vydával řídit křižovatku pravidelně přinejmenším dvakrát do měsíce.
„Je veselý, velice hravý a vždy připravený k nějaké akci,“ pokračovala babička ve výčtu kladných vlastností Frajera. „Navíc má srdečnou povahu a je kamarádský…“
Kamarádský vskutku byl. Každou návštěvu vítal svým osobitým způsobem: postavil se na zadní a předními tlapami se opřel o návštěvníkova ramena. Osoby slabší tělesné konstrukce nebo nepřipravené se spolehlivě kácely k zemi. Pokud dotyčný tento manévr ustál, Frajer mu na znamení svého obdivu a toho, že odteď jsou teda kámoši, přátelsky oblízl tvář a přinesl mu míček k aportování. Máma vždycky tvrdila, že přijít k nám zloději, Frajer je přivítá, provede domem, případně ukáže, kde jsou uloženy vkladní knížky.
„…pracovitý…“
Pracovitý byl Frajer náramně – a pravděpodobně toužil po kariéře u technických služeb. Kdykoliv nám zmizel do města, nebyl problém jej stopovat: podle povalených popelnic. Neunikla mu jediná. Jen pánbů ví, co ho na jejich poklidném stání tak rozčilovalo. V každém případě rodině opět nastal tvrdý výcvik. V okamžiku, kdy jsme zjistili, že Frajer je v trapu, vyzbrojeni metlami, lopatami a pracovními rukavicemi jsme vybíhali jednak odchytit našeho přičinlivého miláčka, jednak napravit jeho dílo. Nutno dodat, že město tehdy výrazně ušetřilo za náklady na úklid veřejného prostranství.
Pokud by neuspěl co popelář, hodlal se Frajer pravděpodobně zaměřit na zahrádkářství. Na rozdíl od Miluny sice nekypřil záhony a vzorně chodil po cestičkách, zato však každý rok stihl jako zodpovědný pěstitel sklidit jahody dřív, než by tyto shnily – a dřív, než jsme mohli byť jedinou sami ochutnat.
„…a vytrvalý! Bude nás ponoukat ku sportu!“ tetelila se babi, jakého čiperku si pořídila.
Nikdo jsme mu nestačili – ani kluci z fotbalu, ani táta sportovec… Venčení nakonec připadlo na mě a probíhalo tak, že zatímco Frajer prchal na vodítku o stopryč, já jsem jezdila na kole. Kámen úrazu přišel ve chvíli, kdy jsem dostala ošklivou angínu, ani jsem nemohla pořádně mluvit. Frajerovy procházky se tedy ujala máma. Chtěla jsem ji upozornit, že když je bude míjet auto, musí s Frajerem zastavit, protože Frajer se vždycky zvuku projíždějícího auta lekne a dokáže strhnout kolo. Začala jsem sípavě podávat instrukce, ale máma mě jen pohladila a v domnění, že blábolím z horečky, mi poradila, ať si jdu lehnout. A vyjela. Vrátili se každý zvlášť: dostatečně vyřáděný pes s velkým rámusem, neboť za sebou na vodítku vlekl kolo, a máma oškubaná, protože proletěla křovím.
Další den jízdu absolvoval bratr, kterému jsem rovněž hodlala udělit dobře míněnou radu, ale odbyl mě, že jezdí líp než my všichni dohromady. Po lomozícím psu se domů dostavil brácha nejen dotrhaný, ale navíc i mokrý, neb vykoupaný v potoce.
„Navíc se aktivně zapojí do dění v rodině…“
Zapojil – nejen aktivně, ale až aktivisticky. Následující léto bylo velmi parné a v jeho průběhu obec plánovala kvůli opravám rozvodů čtyřdenní odstávku elektřiny, na což ovšem zapomněla upozornit občany. Následkem toho se mojí mámě zkazila spousta potravin a mimo jiné i zásoba masa pro Frajera. Totéž postihlo i naši známou, která měla chovnou stanici, čítající pět pudlů. A tak se dohodly, že si půjdou na MNV stěžovat a žádat náhradu škody.
„Doprovodím vás, aby nás bylo víc, a pejsky vezmeme s sebou,“ rozhodla babi.
„Vynikající nápad, jistěže vezmeme ty ubohé vyžilé němé tváře s sebou. Předseda se psů bojí, to bude psina!“ odtušila známá.
Tři dámy a šest psů tedy vyrazili. Na úřad se vhrnuli jako velká voda, náš Frajer při příchodu mírně odhodil babi, která jej vedla na vodítku, stranou, a tím pádem se delegace rozrostla o dřevěný věšák na kabáty, jenž do všeobecného humbuku přispěl řádným řachnutím o stůl předsedy. Máma i známá úlekem pustily svá vodítka, čehož pudlové využili, několikrát oběhli celou pracovnu a poté se usadili na židle k jednacímu stolu. Frajer se usalašil na místě předsedy a jal se okusovat věšák.
Předseda tou dobou zděšeně poskakoval po stole, a byť na delegaci hleděl trochu svrchu, nedovolil si s nimi mluvit povýšeně. Byv totiž rukojmím obklíčeným psy, nezbývalo mu nic jiného než na náhradu škody přistoupit, pokud se tedy dámy zaručí, že zvěřinec z jeho kanceláře zmizí.
„… a hlavně přinese do našeho domu smích a zábavu,“ děla babi prorocky, ačkoliv tou dobou pravděpodobně zdaleka netušila, že to bude především smích škodolibý těch členů, kteří se Frajerova konkrétního dobrodružství právě nezúčastnili.
Na rozkošné štěňátko jsme se skutečně usmívali – zhruba půl hodiny. Pak se ve dveřích objevil veterinář domluvený ke kontrolní prohlídce psa.
„No to jste si ale vybrala rasu,“ děl místo pozdravu.
„A proč?“ otázala se babi, poněkud dotčeně.
„No, tři roky si bude dělat co chce,“ odvětil jí veterinář.
„A potom?“
„Pak si na to zvyknete.“
Úsměv nám zamrznul na rtech…
Zdroj: redakce – Olga Skálová
Další články z této rubriky
gutentor-overlayALWEG – nenaplněný (nejen slovenský) sen
gutentor-overlaySvátky dva v jednom
gutentor-overlayZávěsné truhlíky a neshody u nás doma s nimi spojené
gutentor-overlayČas a řeči
gutentor-overlayNedůvěřuj a práci robotického vysavače prověřuj!
gutentor-overlayLyže, které jezdily samy
gutentor-overlayMožná to znáte taky
gutentor-overlayKino a naše rodina
gutentor-overlayKvětomluva aneb Řekni to květinou – 11. díl
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář