Čtení ke kávě

Ráda chodím do kina. Je to trochu jiné, než když si pustíte film doma. A zvláště od té doby, kdy už jsou kina panoramatická, zvukově na takové úrovni, že máte dojem, že letadla prolétávají kolem diváků, a promítání ve 3D, to je něco úžasného.

Od malička mě voda fascinuje. Vlastně pravdu, že bez ní nemůžeme žít, jenom potvrzuji. Navíc mě provází od narození. Vedle potoka jsem vyrůstala. V okolí našeho městečka bylo několik průzračných lomů, do nichž jsme se chodili v létě koupat.

Je to už spousta let, kdy jsem bydlela v suterénním bytě rodinného domu u známých mých rodičů. S jejich dcerou jsme se přátelily, chodívaly jsme spolu na zábavy a také jsme často realizovaly nejeden nápad.

„Nemám ráda, když někde čekám,“ obhajovala se moje máma, když jsme jí celá rodina vytýkali, že všude chodí pozdě.

Jako mnozí lidé v těchto dnech, i moji rodiče dodržovali návštěvy hřbitovů, na kterých odpočívali naši příbuzní.

Čím jsem starší, tím je pro mě tento pojem důležitější. Vím, dá se říci v různých podobách, jako třeba: „to chce čas“, „až nastane ten správný čas“, „až budu mít čas“. Je toho mnohem více. To, o čem bych Vám dnes…

Nevím jak koho, ale mě občas přivádějí do stavu zuřivosti. Mám na mysli takové ty otázky typu: „Co děláš?“, když stojím u dřezu a umývám nádobí, což je patrné na první pohled.

Rok poté co jsme absolvovali neslavnou dovolenou v Dudincích, jsem zase, podporována svým mužem, na internetu hledala, kam bychom jeli tentokrát. Pravda, trochu jsem „zaspala datum“, a tak penziony v místě, kam jsme plánovali jet, byly v termínu naší dovolené již obsazené.