Babiččina zkušenost s věštbou

Babiččina zkušenost s věštbou
Foto: Pixabay.

Moji rodiče se jednu dobu přátelili s dvěma rodinami. Když se zjistilo, že všichni muži jsou narození v rozmezí jednoho měsíce, rozhodlo se, že se vždycky udělá oslava v jeden den, který obvykle připadl na poslední prázdninový víkend. My, jejich potomstvo, jsme byli různého věku, ovšem téměř všichni školou povinní, takže se šmahem oslavil i konec prázdnin. A o těchto akcích, které se po dobu několika let odehrávaly na naší chatě, máma vždy prohlašovala, že jí to silně připomíná pohádky: slavilo se tři dny a tři noci – v našem případě, abych byla přesná, se jednalo o dny tři a noci pouze dvě. 

Užili jsme si vždycky hodně zábavy, grilovalo se, opékalo, večer, pokud bylo pěkně, se zpívalo u ohně, táta hrál na klarinet, jeden z jeho přátel na heligonku. Přes den jsme někdy hráli fotbal, badminton nebo turnaj v kroketu. Jednou jsme si vymysleli, že budeme všichni hrát na schovávanou. To se k nám připojili i dospělí. Hra trvala poměrně dlouho, protože jednoho z tatínků jsme nemohli najít. Po několika hodinách jsme hru ukončili. Tatínek se našel posléze sám, vyčerpáním z předchozího dne usnul v kupce sena, dokonale zamaskován. Když se po prospání vrátil, o úkrytu podala svědectví suchá tráva, kterou byl ještě po příchodu částečně ozdoben. Přes naše námitky, že „nezapikal“, prohlásil sebe sama za vítěze.

Jednoho roku se našich narozeninovo-prázdninových oslav zúčastnily i dvě babičky: naše babi a maminka jednoho z tátových kamarádů. Ten rok už bylo trochu chladněji a občas i sprchlo, tak jsme pobývali navečer už v chatě a hráli karty. Po hodině už hra se mnou nikoho nebavila, protože jsem pořád vyhrávala. „To není možné, abys měla takové štěstí!“ říkali mi všichni.

Táta, který šel náhodou kolem stolu, kde jsme byli usazeni, prohlásil: „No, jednak je hraje odmalička a pak, a na to pozor, perfektně švindluje…“ Zamračila jsem se na tátu, protože po této informaci už se mnou hrát nechtěl nikdo.

„A kdo ji to asi tak oboje naučil?“ položila moje máma spíš řečnickou otázku s významným pohledem na svého muže.

Vtom si ke mně sedla babička mých známých a povídá: „Já tě naučím pasiáns, ten můžeš hrát i sama.“ a jak řekla, tak učinila.

„To je super,“ jásala jsem a pod jejím dohledem obracela karty.

„No to je skutečně úžasné,“ s ironií komentovali moji novou dovednost mí rodič, zatímco moje babička dodala, že teď už budu jako dokonalá čarodějnice: „Doma běžně sedává s některou kočkou za krkem, a ty karty k tomu…!“

„Jé, umíte i vykládat z karet?“ upřela jsem na svoji novou karetní učitelku oči plné zájmu.

„Tak to neumím, navíc k dobrému výkladu karet se používají většinou speciální karty, tarotové,“ odpověděla mi k mému zklamání – a moji rodiče si viditelně oddechli.

V tom okamžiku si naše babička vzpomněla na příběh, který se stal, když byla malá.

Onoho roku k nim do města přijel cirkus. Jednou z doprovodných atrakcí bylo, že manželka principála, kromě toho že vykládala karty, také četla z ruky budoucnost. Babička si taky nechala „věštit“ a byl jí prorokován dlouhý život (což se nakonec nedá reklamovat, tyto služby se nedávají písemnou formou, natož notářsky ověřené) a že bude ve stáří hodně bohatá (opět nebyla – určitě pro jistotu – uvedena žádná konkrétní částka ani zda se bude jednat o movitosti, či nemovitosti). Po dokončení čtení z ruky protagonistka požadovala zaplatit dvě koruny. Tady nastal problém, protože babi měla pouze korunu.

V tuto chvíli se do vyprávění vložil můj pedantský otec, který poznamenal, že právně bylo toto počínání napadnutelné, a to hned v několika bodech:

  1. Věštkyně neměla žádný ceník služeb k nahlédnutí.
  2. Předem nebyla domluvena cena za úkon.
  3. Kdo ví, zda na takový typ podnikání měla živnostenské oprávnění.

Nakonec s radostí konstatoval, že dnes by principálova žena dostala pěkně mastnou pokutu.

My jsme byli hlavně zvědaví, jak to dopadlo. Podle babičky se na ni vědma škaredě zamračila, a když seznala, že víc nedostane, prohlásila, že tím pádem bude mít bohatství jen polovinu. „Takže, pokud nebudu na stáří bohatá, vím, komu mám za to vděčit,“ zakončila svoje vyprávění.

„Ale já bych řekla,“ podotkla babička našich přátel, „že se ta věštba vyplnila. Co se týče věku, už teď jste se dožila ve zdraví tolika let, které jiným nejsou dopřány. A podíváme-li se na bohatství, nemusí to být jen peníze anebo nemovitosti. Máte zdravé děti, vnoučata, máte kde bydlet, nejste sama, máte zkušenosti, a když vyprávíte, nejen, že víte, co mluvíte, ale jste poslouchána… – už to je samo o sobě velké bohatství a nedá se ničím nahradit.“

Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)

Další články z této rubriky

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*