„Víš, kde jsou Dudince?“

Žena v bazénu.
Foto: Pixabay.

Zeptala jsem se svého manžela před mnoha lety. „Ne,“ zněla jeho odpověď. „Tak si to zjisti, za týden tam jedeme na dovolenou.“ Kupodivu můj muž souhlasil a začal se těšit na minerální koupele.

Odjezd naplánoval na neděli ráno, když si prostudoval autoatlas. Po troše bloudění jsme dorazili do hotelu, kde jsme měli objednaný týdenní pobyt. Bylo nám oznámeno, že po celou dobu ubytování můžeme používat hotelový bazén. Vířivka bohužel dnes nejede, protože se vždy v neděli čistí – no jistě, projevili jsme pochopení.

Druhý den ráno v šest hodin nás čekalo probuzení nikoliv spontánní, jaké bychom si na dovolené představovali, ale příšerné otřesy celého hotelu. Oba jsme se na sebe podívali v němém údivu a v hrůze, že snad poprvé v životě zažíváme zemětřesení. Nebylo tomu tak, jenom náš hotel byl nedaleko hlavního dálničního tahu a v pondělí ráno začaly jezdit kamiony. Jejich rachot byl na hony vzdálen lázeňskému klidu.

Ten den bylo krásně a my jsme se vypravili na průzkum, kde bychom si mohli užít minerálních koupelí. Dle prospektu se měly v tomto městě nacházet kamenné římské koupele. Ty jsme našli. K mému zklamání to byly pouze díry v zemi – pravda, zajímavě vyložené kamením, ovšem po vodě ani památky. Přišli jsme o několik stovek let pozdě.

Když jsme procházeli kolonádou, míjeli jsme vždy nějaké suché skalky a tabulky s nápisy: Tatarský prameň – činný do roku 1936, Očný prameň – přestal téct 1938, Kúpelný prameň – vyschl 1953–1955. Zvláště nás překvapil Hostečný prameň, který údajně léčil revmatismus. Zde bylo ve slovenském a anglickém textu uvedeno, že je nefunkční od roku 1936, zatímco německý text uváděl činnost do roku 1963. Mezi mnou a manželem nastal spor. Zatímco já jsem tvrdila, že pro Němce protekčně voda tekla až do roku 1963, manžel tvrdil, že Slováci a Angličani objevili nefunkčnost pramene už v roce 1936, a Němcům tato skutečnost došla až o 27 let později. Ať tak či onak, my jsme možnost využít léčivou schopnost pramenů propásli o pár desítek let.

Římské lázně Dudince

K mému zklamání to byly pouze díry v zemi – pravda, zajímavě vyložené kamením, ovšem po vodě ani památky. Přišli jsme o několik stovek let pozdě.

Foto: Wikimedia Commons Peter Zelizňák.

Jediné místo, kde jsme se mohli dostat do minerálního bazénu, bylo koupaliště Dudinka. Vstup na tři hodiny pro jednu osobu činil 150 slovenských korun – to do areálu; pokud jsme chtěli ovšem jít ještě do minerálního bazénu, bylo to na objednávku, na půl hodiny za dalších 150. Tady nás udivila možnost zakoupit si výhodnou permanentku na deset vstupů, která stála 1 500 slovenských korun – pouhý násobek ceny. Okamžitě se nám vybavila věta klasiků: „Nechci slevu zadarmo…“

Ještě jsme učinili jeden – přiznám se, že opět marný – pokus zaplavat si: zašli jsme do jiného hotelu, jehož součástí byl bazén s minerální vodou, do něhož bylo možno zakoupit si vstup. Opět jsme narazili na překážku. Jednak bychom museli být týden dopředu objednaní a dále bylo potřeba lékařského vyšetření.

Překvapením pro nás bylo rovněž, když jsme chtěli v našem hotelu použít vířivku. V úterý nám bylo řečeno, že ta se pouští jen ve středu a v pátek. Ve středu jsme se dozvěděli, že musíme být na tuto proceduru objednaní, a to v počtu nejméně čtyř osob a opět mít lékařskou prohlídku. Nesnáším vyřizování čehokoliv, tím méně na dovolené, kde si chci jenom užívat.  A tak zatímco hotelový bazén byl super: dostatečně velký, krásný s prosklenou stěnou, vířivku jsme za náš pobyt neviděli v provozu ani jednou. Jen nám bylo záhadou, proč se tedy každou neděli čistí. Ale usoudili jsme, že je nutno na ní utřít prach.

Vířivka

Vířivku jsme za náš pobyt neviděli v provozu ani jednou. Jen nám bylo záhadou, proč se tedy každou neděli čistí.

Foto: Pixabay.

Další dny jsme na doporučení paní uklízečky, s níž jsme se jednou dali do řeči, odjížděli do jiných měst na termální koupaliště, kde jsme si za celodenní vstupné, které bylo nepoměrně nižší než na koupališti v Dudincích, užívali vždy v několika termálních a mnoha plaveckých bazénech. Ani nám nevadilo, že jsme museli dojíždět. Spokojeni s prostředím, občerstvením a vším, co jsme potřebovali, strávili jsme dovolenou takto.

Problém nastal, když jsme byli dva dny před odjezdem recepční upozorněni, že musíme zaplatit „kúpelný poplatok“. To se můj muž vytočil a začal vypočítávat, že od pobytu v lázních očekával něco trochu jiného, než že budeme muset platit služby, které by měly být samozřejmé, a ačkoliv nejsme pacienti, že se po nás bude chtít lékařské vyšetření na všechno. Recepční se nám omlouvala a vysvětlovala, že poplatek je určen městem a musí jej platit všichni, kdo sem přijedou. No vida, jak se dá vydělávat na historii.

V tom okamžiku mi došlo, že pokud bych někdy příště položila manželovi otázku: „Víš, kde jsou Dudince?“, zcela jistě by mi odpověděl: „Vím o jiných slovenských lázních a prosím tě, ať nemáme ubytování blízko dálničního tahu.“

Zdroj: redakce – Olga Skálová

Další články z této rubriky

Už teď je mi zima…gutentor-overlay

Už teď je mi zima…

Tak nám nečekaně – kdo by to taky předpokládal, takhle v polovině září – přišel podzim. Ochladilo se a to…
Kytice rudých růží.gutentor-overlay

Všude vidím rudé růže

Jednou se za mnou do práce stavila moje známá. S touto paní, která je dnes již v důchodovém věku a…
gutentor-overlay

Teorie velkého třísku

Jako malá jsem milovala hru na četníky a zloděje. Kdybyste ji náhodou neznali, v této jednoduché a akční hře se…

1 Comment

  1. Přýšlím jak starý je tento článek, nebo autorka neví o tom, že na Slovensku se již dlouho platí v eurech, nikoliv uváděnou slovenskou korunou?

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*