Ze zapřisáhlého odpůrce největší milovník a znalec

Kočka.
Foto: Freepik.

Mnoho let se u nás vedl spor o domácího mazlíčka. Já jsem jej dost dlouho bojkotovala a na dceřino: „Mamíííí, já bych chtěla mít doma nějaké zvířátko!“ jsem vždy pohotově odvětila: „Máme doma tatínka, a to úplně stačí…“

Když dcera se svou prosbou přišla za svým otcem, spor se vyřešil sám. Vzhledem k tomu, že jsme oba s manželem byli v práci od rána do večera a dcera měla několik dní v týdnu různé kroužky, pes byl zamítnut, neboť by trpěl. A rozhovor o kočce, kterou dcera propagovala (a k níž bych případně i svolila, protože geny po mojí babi se nezapřou), manžel s železnou pravidelností zakončoval slovy: „Opovažte se! Vykopu z bytu vás i kočku!“ S těmito tvory se totiž nikdy tak masivně jako my dvě nesetkal – spíše s nimi měl neblahé zkušenosti.

Až o hodně let později, kdy už bydlela se svým přítelem ve městě vzdáleném autem skoro tři hodiny od nás, si dcera splnila svůj sen a pořídila si kocourka – britského mramorovaného.

Když mi oznámila, že přijede na prodloužený víkend poprvé i s kocourem, docela jsem se obávala reakce svého manžela.

Několik dní jsem vyčkávala, než mu novinku oznámím, ale stále nebyla vhodná chvíle. Až teprve toho večera, kdy měla dcera dorazit, jsem mu – s velkou opatrností a poté, co jsem si ověřila, že je dobře naladěn – všechno vyklopila.

„Ježíši, oni si mladí pořídili kočku?!“ kroutil hlavou. „No to bude pohroma!“ A odešel si lehnout.

Když dcera dorazila, nedalo mu to, a jakmile uslyšel naši konverzaci, vypochodoval z ložnice. To už jsme kocourka vysvobodily z přepravky a ten se jal procházet náš byt. Manžel byl okamžitě na čtyřech a hned se s ním, i když opatrně, přivítal. Zlobíšek – to je jedno z nejčastějších pojmenování našeho rodinného mazlíčka – ihned vyhodnotil situaci: „Aha, nová panička (čímž myslel mě), ta mi bude zobat z ruky, ale s páníčkem si budu muset poradit.“

A jak šel čas, skutečně si omotal mého manžela kolem ne jedné, ale všech čtyř tlapek najednou.

Pokud jsme se usadili všichni v obývacím pokoji, Zlobš byl v okamžiku vedle mého muže, nejlépe se jej vždy při protažení dotkl tlapkou. Páníček byl štěstím bez sebe. „Podívejte se,“ upozorňoval nás, „mě si oblíbil nejvíc!“ vykřikoval.

S dcerou jsme mu rozhodně nebraly iluze, a že kočka setrvává vždy v bezprostřední blízkosti toho, o kom ví, že se jí nejvíc bojí, jsme mu neoznamovaly. Kocour se na nás zadíval a jedné i druhé nám přimhouřením očí dal najevo, že nás má taky rád. „A jak se na vás dívá, jestli to vidíte, jak je spokojený,“ pokračoval muž ve svých mylných tvrzeních.

Kočka.

Kocour se na nás zadíval a jedné i druhé nám přimhouřením očí dal najevo, že nás má taky rád.

Foto: Freepik.

Jednou si manžel při ranním kafíčku četl noviny. Kocour ho chvilku sledoval a pak mu do nich s odrazem skočil. Noviny se pod tíhou Zlobiho roztrhly, a zatímco páníček se smál, jak to bylo úžasně vtipné, my jsme konstatovaly, že udělat to našemu tatínkovi některá z nás, tak nás přetrhne jak Zlobš ty noviny.

Od toho okamžiku začal manžel sledovat všechny pořady o kočkách a často nám dvěma, které jsme měly kočičí zvyky odpozorované, referoval své poznatky. A posléze se stal neuvěřitelným odborníkem na tuto tematiku.

Rovněž začal o kocourkovo blaho nesmírně pečovat, a tak kdykoliv má dcera přijet, vznáší dotaz: „Zlobí přijede taky?“ Pokud se mu dostane kladné odpovědi, letí nachystat vše potřebné pro kocouří pobyt. A když dcera mazlíčka nepřiveze, vede vyšetřování, proč kocour nepřijel.

S naším chlupatým miláčkem je tedy můj manžel nyní jedna ruka: pokud se jde po obědě natáhnout, shání se po zvířeti, které si hoví třeba v předsíni na botníku. Okamžitě jej vezme do náručí (my dvě s dcerou se tomu vždycky srdečně zasmějeme, protože ho transportuje jako cennou vázu) a se slovy: „Přece tam nebudeš ležet na tvrdém…“ si ho odnese k sobě do ložnice, kde jej obřadně uloží do – původně mého, nyní kocourkova – křesla… To tedy v případě, že tam na něj už Zlobiš nečeká, jelikož má, jako všechna domácí zvířata, v hlavě hodiny a zná perfektně naše zvyky. V takovém okamžiku manžel vykřikuje: „No ty už tady na mě čekáš!“

Za dveřmi ložnice na sebe vždycky s dcerou mrkneme a šeptem si odsouhlasíme: „Vykopu z bytu vás i kočku…“

Další články z této rubriky

Už teď je mi zima…gutentor-overlay

Už teď je mi zima…

Tak nám nečekaně – kdo by to taky předpokládal, takhle v polovině září – přišel podzim. Ochladilo se a to…
Kytice rudých růží.gutentor-overlay

Všude vidím rudé růže

Jednou se za mnou do práce stavila moje známá. S touto paní, která je dnes již v důchodovém věku a…
gutentor-overlay

Teorie velkého třísku

Jako malá jsem milovala hru na četníky a zloděje. Kdybyste ji náhodou neznali, v této jednoduché a akční hře se…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*