Hobby, které mě přivádělo k zoufalství

Žena šije na šicím stroji.
Foto: Freepik - cookie_studio.

Jednoho dne jsme se s bratry vrátili ze hřiště, kde jsme pilně trénovali fotbal. Tedy spíš jsme byli k návratu domů dohnáni tím, že se rozpršelo. Byl začátek jara a hřiště pěkně rozblácené.

„No vy teda vypadáte,“ spráskla ruce babička, když nás uviděla. „Okamžitě se běžte umýt!“ Když jsme přišli z koupelny, oznámila mi: „Do oběda je ještě čas. Kočičko, pojď, zkusíš šaty, které ti šiju.“

Zmocnil se mě vztek. Co se týkalo zkoušení šatů, tato činnost mě přiváděla k zoufalství…

„Ty šiješ naší kočce šatičky?“ pokusila jsem se odrazit vidinu nepříjemných chvil.

„Hahaha,“ zasmála se babi tím suchým smíchem. „Jsem ráda, že máš smysl pro humor. Moc dobře víš, že to je pro tebe. Jdeš přece za chvíli do školy a musíš mít co na sebe, mladá dámo!“

„Já jdu přece do školy až za půl roku!“ pokusila jsem se oddálit pro mě nepříjemnou činnost, a navrhovala jsem babičce, že během zmíněné doby ještě taky můžu třeba povyrůst.

„S tím počítám, že ještě trochu povyrosteš, šiju všechno trochu delší,“ děla babi hláskem, jak když medu ukrajuje. „Navíc je potřeba mít víc než jedny šaty.“

Hned mi blesklo hlavou, že mému utrpení konce nevidět.

Abych vysvětlila, proč jsem tak nerada zkoušela šaty: Babička byla vyučená švadlena a šít na nás dvě s mámou ji ohromně bavilo, jenže kvůli své snaze o preciznost vyžadovala vždy přinejmenším tři zkoušky, které trvaly obvykle dlouho, což nebavilo ani mě, ani mámu.

Naštvaná dívka.

Hned mi blesklo hlavou, že mému utrpení konce nevidět.

Foto: Freepik – nakaridore.

Začala jsem protestovat, že jsme museli přestat hrát fotbal, mám hlad, k tomu tohle zkoušení – tolik neštěstí najednou je na mě moc! Do toho se vložila máma, která babičce vytkla, že mi mohla šaty zkoušet přeci až po obědě, to bych mohla být alespoň trochu smířlivěji naložená.

Dalšími, kdo přispěli do debaty, byli mí bráškové. Jeden začal předvádět divadelní pláč a huhlal přitom, že bůůů – on už má taky hlad, a navíc hůůů – nebude mít nové šatečky…. Druhý bratr zase zinscenoval hysterický výstup, že teda on hlad ještě nemá, ale že by taky uvítal nový obleček, protože už dáááávno nic nového naň nebylo ušito – uáááá…

Táta, který rovněž potřeboval vyjádřit svůj názor, prohodil, že teda on sám nic nového nepotřebuje, ale že by tady nemusel být takový tyjátr…

Nešťastný otec a dva synové.

Táta, který rovněž potřeboval vyjádřit svůj názor, prohodil, že teda on sám nic nového nepotřebuje, ale že by tady nemusel být takový tyjátr…

Foto: Freepik – cookie_studio.

Babi měla plné ruce práce s vysvětlováním:

  1. Mámě předestřela, že chce mít došity tyhle šedomodré šaty se sníženou skládanou sukní, bílým límečkem a vázačkou, protože má v plánu ušít pro mě ještě blankytně modrý kabátek princesového střihu, bílou halenku s krajkovými rukávky a krajkovým fiží, tmavě modré kalhoty, růžový kalhotový kostýmek – minišaty a dlouhé zvonové kalhoty – poslední výkřik módy, …. Chtělo se mi řvát víc než módě.
  2. Bratrům oznámila, že tyto modely by jim slušely asi jako slepicím drdol.
  3. Mně předhodila, že jiné holčičky by za to daly nevím co, kdyby jim někdo takhle šil. Moji otázku, zda by nemohla šít těm jiným holčičkám, přešla pouze zvrácením očí vsloup.
  4. Tátovi navrhla, ať jí tedy pomůže zjednat klid.

Pak si ale poradila sama. Prohlásila, že pro zachování míru v domácnosti se zkouška šatů se odkládá na odpoledne.

Naštvaná babička.

Moji otázku, zda by nemohla šít těm jiným holčičkám, přešla pouze zvrácením očí vsloup.

Foto: Freepik – cookie_studio.

Hned po obědě jsem byla samozřejmě nahnána do zkoušení šatů. Marně jsem vykřikovala, že mám plné bříško, a posléze argumentovala, že už přestalo pršet a my už jdeme zase na hřiště. Nad tím babička jenom mávla rukou, že výmluvy netoleruje, a dodala, že takhle nebudu moct nikdy být manekýnou, protože ty musí šaty zkoušet pravidelně.

Vyvalila jsem oči a prohlásila, že si nepamatuji, že bych někdy řekla, že po takovém zaměstnání toužím. Taky jsem zapochybovala o tom, že by manekýny musely zkoušet tak často. Načež se rozproudila debata mezi celou rodinou. Máma mínila, že koneckonců je to jejich povolání a mají za to placeno, tak ať trpí… Bratři se shodovali v názoru, že mají jedna jako druhá stejnou velikost, takže na zkouškách se střídají a pasuje jim všechno. A táta zasvěceně tvrdil, že v případě manekýn se používají krejčovské panny a v podstatě to sedět musí!

Modelky.

Máma mínila, že koneckonců je to jejich povolání a mají za to placeno, tak ať trpí…

Foto: Freepik – svetlanasokolova.

V průběhu zkoušení šatů jsem se uchýlila k všemožným trikům, které by mi čas ukrátily, nebo aspoň ulehčily. Třeba co takhle zkoušet vsedě, však ve škole budu většinu času sedět v lavici… Když jsem požadovala, abych se mohla při zkoušení dívat na televizi, buď mi babi nadávala, že se u toho kroutím, jak se snažím přes ni vidět na celou obrazovku, nebo tam šlo něco co zase zajímalo babičku, a zkouška se tudíž protáhla.

Fiaskem dopadl i požadavek, abych si mohla číst. S jednou rukou vzhůru, v níž jsem držela časopis, jsem zase neměla tu správnou pozici. Na bratrovu nabídku, že mi bude předčítat, jsem odsekla: „Za prvé, máš přednes nic moc, a za druhé, čtu Rychlé šípy. Jak mi budeš číst obrázky?“

Děti ve škole.

Třeba co takhle zkoušet vsedě, však ve škole budu většinu času sedět v lavici…

Foto: Freepik – gpointstudio.

Nakonec se babi uchýlila k metodě uplácení. Za jednu zkoušku jsem vždycky dostala něco do školy: pouzdro, pastelky, vodovky, pravítka, tužky, plnicí pero, kružítko… – vzhledem k frekvenci zkoušek a počtu šatů jsem měla ještě před nástupem do první třídy kompletní výbavu potřeb, s níž jsem vydržela celý nižší stupeň.

Táta se pak zeptal babičky, jestli jí připadá tohle počínání správné.

„To teda rozhodně nepřipadá! Normálně švadleně za ušití šatů každý platí a látku si donese! V tomto případě já kupuju látky, nitě, krajky a knoflíky, šiju zadarmo, a ještě musím uplácet vnučku, aby zkoušela!“

„Hmmm… Tak doufej, že nosit to bude zadarmo,“ pronesl s nevinným úsměvem směrem ke své tchýni a raději se rychle vzdálil.

Další články z této rubriky

gutentor-overlay

Zuby v tlamě a dáma na ústupu

Po naší fence sportovkyni, o níž byla řeč v minulých článcích, jsme chvíli psa neměli. Ale pak si naše babi…
Náprstek, jehly a špulky nití.gutentor-overlay

Ruční práce – zaručené antidepresivum

Miluji „oblečené stoly“, tedy v překladu ubrusy. Mám jich nepočítaně. Je to zapříčiněno mojí posedlostí po teplu domova, který představují…
Hra na příčnou flétnu.gutentor-overlay

Odříkaného chleba největší krajíc

„Proti gustu žádný dišputát,“ říkávala moje babička, která měla na téměř všechny situace pohotově připravené nějaké rčení či přísloví. Trochu…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*