Rocky podruhé aneb S ním si užijete

Rocky podruhé aneb S ním si užijete
Foto: Freepik

Před několika týdny jsem našim čtenářům nastínil, jak zdánlivě jednoduchá akce se čtyřnohým mazlíčkem může nabrat dramatický a v jisté poloze i komediální směr. Protože německý ovčák Rocky by svými eskapádami vydal na knihu – a já jsem slíbil, že vám ho ještě minimálně jednou představím -, dovolím si o několik z nich se podělit.

Už když jsem zavítal do chovatelské stanice, odkud se budoucí Norwey Fabare rekrutoval, mělo mě cosi varovat. Paní majitelka totiž poté, co jsem ukázal doprostřed chlupatých klubíček, prohlásila: „S ním si užijete, vzpomeňte si na mě.“ Nejspíš tušila, jak blízko bude pravdě.

Přitom zpočátku vypadal malý Rocky jako bezproblémové štěně. Prokňučel jedinou noc, pak mu asi došlo, že jiná alternativa než pelíšek nezbývá. Způsobně čekal, až dojdeme na travnaté prostředí, takže jsem neměl problémy s lidmi v domě, že nezpůsobně trousí bobky po schodech. Ba dokonce od útlého mládí si oblíbil výtah, do nějž se postupem času musel naučit směstnat, protože to nebyla žádná velkoprostorová zdviž. Ty jeho hlavní zapamatování hodné kousky nastaly až v době – myšleno psím pohledem – ve věku jinošském.

Mám hlad – a to pořád

Velice záhy si totiž výstavní jedinec stanovil tři základní zásady: 1) Vše, co je na světě, se dá sežrat. 2) Každá taková věc je moje. 3) Všichni, kdo zvoní u dveří, jdou za mnou. Vítání mělo v jeho podání specifickou formu, kterou výstižně popsal jeden můj kolega ze zaměstnání: „Když mi Robert otevřel dveře, hleděl jsem náhle jeho psovi do očí, ale nelezl jsem přitom po čtyřech!“ Rockymu bylo jedno, kdo přichází, vítal stejně nadšeně členy rodinné i pošťačku. Pravda, pokud se někdo pohyboval za dveřmi zavřenými, štěkal a pouštěl hrůzu, ovšem ve chvíli, kdy je někdo otevřel, vyhodnotil to tak, že dotyčný prošel kontrolou, a už mu vyjadřoval svou náklonnost. Jiný známý podotkl, že nám ho jednou nějaký zloděj odnese i s lupem…

Nelze říci, že by byl Rocky vysloveně nenasytný, ale nechat nějaké jídlo bez dozoru si koledovalo o malér. Jednou jsem přinesl asi tři kilogramy mletého masa a neprozřetelně je položil na kuchyňskou linku. Pak jsem byl nucen vyřídit nějakou záležitost, což znamenalo sjet výtahem z pátého patra do přízemí, tam strávit asi minutu a opět nahoru. Za tu chvíli Rocky dokázal nejen igelitový pytel stáhnout na zem, ale také pozřít téměř celý jeho obsah. Dostal tehdy pořádně vyčiněno, protože kdyby slupl i igelit, bylo by zle. Naštěstí toho se vyvaroval, ale několik dní cítil, že přešlápl.

Miloval piškoty jako odměnu, tak jsme mu s přítelkyní dali jednou možnost si „přivydělat“. V obývacím pokoji jsem mu dal PET-láhev, z kuchyně byl přivolán a když plast doručil, byl podarován. Co jsme si na sebe ušili, jsem pochopil o několik týdnů později. Rocky byl ve snaze přijít k piškotu velmi vynalézavý, takže brzy začal nosit PETky i opačným směrem a ve finále se pokoušel krást i plné lahve, z nichž jsme při televizním programu popíjeli…

To je moje!

O oddanosti našeho čtvernožce svědčí i fakt, že při procházce nás sledoval s hlavou soustavě vyvrácenou zpět, aby se ujistil, že ho následujeme, proto byl schopen zbourat reklamní stojan místní hospody. Myslíte, že si pak dával větší pozor? Podobná věc se mu povedla ještě dvakrát.

Pravidelně jsem také docházel do nedaleké trafiky pro denní tisk – využíval jsem toho ke krátké procházce, před obchodem uvázal psa k dopravní značce, protože by mohl z interiéru učinit hbitě Sběrné suroviny, zvláště když prodavačku znal a bouřlivě se s ní na ulici vítal. Jemu se ovšem pobyt u značky nelíbil, proto jsem nemohl ani pohovořit s onou dámou, protože hrozilo reálné nebezpečí, že Rocky vejde do krámu i se Zákazem zastavení, k němuž byl připoután. Jednou jsem však přetáhl únosnou dobu a do obchodu vešla starší paní a povídá: „Venku asi někdo uvázal psa a opustil ho, strašně vyvádí!“ Ujistil jsem ji, že se nic takového nestalo, jenom pejsek páníčka tři minuty neviděl, a tudíž je poněkud nejistý…

Jednou jsem na Letenské pláni musel zažehnat hrozící konflikt, protože Rocky odcizil skupince plastový létající talíř. Nepomáhaly prosby, výhrůžky, ignoroval i nabízený pamlsek, takže nakonec mu byla hračka doslova vyrvána z huby. Abych podobným nedorozuměním předešel, dostal Rocky svůj vlastní talíř pod stromeček. Krátce nato jsme vyrazili na Letnou, já mu hodil talíř – a situace se opakovala. Jen s tím rozdílem, že tentokrát už se o svůj majetek připravit nenechal, a zuby měl v naprostém pořádku… Takže další cesta vedla do příslušného obchodu a koupil jsem talíř druhý. S jedním přišel a hodil jsem mu druhý, samozřejmě prchajíc tím směrem, protože Rocky pro něj běžel s prvním v zubech. Až na místě dopadu ho pustil, ačkoliv se několikrát pokoušel sebrat svou mordou oba. Pak ale přistoupil na nová pravidla a kromě jedné chvíle, kdy se nemohl dočkat, až talíř hodím, a pověsil se mi na ruku, už další potíže nebyly.

Jak se nabourat na dálnici

Slyšel jsem názor, že pes nevnímá například televizní programy. Toho, kdo podobný nesmysl vyslovil, bych rád pozval k přijímači, když byl vysílán velmi populární rakouský kriminální seriál Komisař Rex. Jakmile se objevil Reginald von Ravenhorst nebo Rhett Butler, neboť tito dva ovčáci filmového Rexe ztvárnili, Rocky vycítil pokles přízně. Podíval se na nás, na televizi, opět na nás a začal jednat. Štěkal, lísal se, nosil nám hračky a vůbec žádal patřičnou pozornost. Když jsme ho jednou zkusili zavřít do předsíně, málem prošel dveřmi, aniž by se zabýval takovou drobností, že byly zavřené (naštěstí se nenaučil skákat na kliku, to měl pod nejtěžšími tresty zapovězeno).

Vůbec jsem netušil jednu věc, a to, že na Rockyho má zvláštní vliv zvuk sirény sanitních vozů. Nikdy nehoukaly tak, abych si toho všiml. Pak jsme jednou vezli našeho výstavního ovčáka na víkendový pobyt na Vysočinu. Jak už jsem naznačil, Rocky se nesmírně rád vozil a občas jsme mu dovolili, aby vykukoval z okna. K oné situaci došlo při jízdě po magistrále někde na úrovni Smetanova divadla. Provoz byl o víkendu kupodivu minimální, takže jsem nejel krokem. Náhle v protisměru, tudíž za budovami divadla a bývalého Národního shromáždění, dnes depozitáře muzea, zakvílela sanitka. Bez jakéhokoli varování náhle vletěl vedle mého pravého ucha psí čumák a začal šíleně výt. Jen taktak jsem v úleku náhle nezměnil směr a v té chvíli mi došla krutá realita vtipu, kdy se doktor ptá řidiče po havárii, jak se mohl nabourat na naprosto rovné silnici. „No, měl jsem zapnuté rádio a najednou na mě někdo zařval »Pozor, zákruta!«“ Od té chvíle jsem byl v neustálém střehu, pokud jsem měl Rockyho za zády a kolem se hnalo nějaké vozidlo s výstražnými signály…

Na závěr – trocha slávy

Už si přesně nevzpomenu na rok, někdy v závěru milénia natáčel německý štáb u Španělské synagogy seriál o Victoru Klempererovi. Zvědavý Rocky chtěl za každou cenu vidět, co se to v jeho obvyklé lokalitě děje. Najednou ke mně přistoupil jeden z filmařů a lámanou češtinou se zeptal, jestli by si mohli udělat záběr psa. Němčinu ovládám na hovorové úrovni, takže domluva byla rychlá, jenže navzdory své vizáži se „Rokínek“ odmítl naštvat. Už to vypadalo, že oněch deset vteřin slávy padne, když tu se objevila konkurence. Skutečný německý vlčák blafl, Rocky okamžitě odpověděl a vycenil zuby. Natočily se dva detaily a aktuální filmová hvězda dostala zaslouženou „ňaminku“. Seriál se u nás nevysílal, takže jsem si nemohl zkontrolovat, jak akce dopadla, ale za odměnu mu spravedlivě byly zakoupeny značkové pamlsky.

Zdroj: redakce – RoBertino (autorské dílo)

Další články z této rubriky

Kýchající žena venku. V bundě a šedých rukavicích.gutentor-overlay

Rýmička a kuckáníčko

Jsem člověk, který nesmrká a nekýchá po celý rok. Lidi, co pořád potahují nosem a kýchnou desetkrát za sebou i v letním parnu, mě nebetyčně rozčilují.
Káva a zákusekgutentor-overlay

Správné načasování

Víte, jaké to je, když máte konečně chvilku času jen pro sebe? Káva voní, knížka i brýle čekají, až se s nimi vnoříte do společného…
Starý a mladý muž.gutentor-overlay

Podobnost čistě náhodná?

Prý si dcery berou často kopie svých otců. Rozhodně jsem to vždycky popírala. Můj muž mi mého tátu nepřipomínal ani…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*