Zuby v tlamě a dáma na ústupu

Foto: Pixabay

Po naší fence sportovkyni, o níž byla řeč v minulých článcích, jsme chvíli psa neměli. Ale pak si naše babi prosadila, že musíme pořídit nového pejska, nejlépe už čistokrevného (doslova pronesla: „Dost bylo vořechů!“) a ze všeho nejvíce si přála foxteriérka. Většina rodiny proti psovi neměla námitek, a tak se babičce její přání vyplnilo. Za nemalý obnos byl k nám domů přinesen rozkošný foxteriér. Celý bílý, jen na zádíčkách měl jednu černou a z druhé strany jednu hnědou skvrnu. Jako sedlo. Rodokmen měl dlouhý, dokonce byl nějaký „von“.

Za nemalý obnos byl k nám domů přinesen rozkošný foxteriér. Celý bílý, jen na zádíčkách měl jednu černou a z druhé strany jednu hnědou skvrnu. Jako sedlo. Rodokmen měl dlouhý, dokonce byl nějaký „von“.

Foto: Pixabay

A tím výčet jeho kladů končí. Tedy pokud se nedá za klad počítat to, že díky němu se část rodiny spravila po fyzické stránce, přesněji v běhu na všechny tratě a jízdě na kole. Babi, která si tohoto psa prosadila, ze svého omylu nemínila ustoupit a vysvětlovala nám, že toto sportování nám prospívá a ani nemusíme být registrováni v žádném klubu, kde by po nás ještě chtěli příspěvky na členské známky. Máma tehdy poznamenala, že bychom sami mohli založit klub s názvem „SK Chyťte tu potvoru“ a výnosem z členských příspěvků alespoň částečně pokrýt poplatky za škody napáchané naším darebákem.

Ale tuto poznámku babi selektivně přeslechla a povískala „Milunku“, jak jej důvěrně oslovovala, za ouškama…

Tedy pokud se nedá za klad počítat to, že díky němu se část rodiny spravila po fyzické stránce, přesněji v běhu na všechny tratě a jízdě na kole.

Foto: Pixabay

Babička ho zbožňovala, a když nebyly k dispozici kočky, které u ní setrvávaly na prvním místě, vždycky si našla chvíli, aby se s Milu pomazlila. Strašně se jí líbilo, že na povel „hop“ jí skočí na klín. To samozřejmě pouze tehdy, když byl čisťounký a voňavý.

Milunka ovšem razil heslo, že o tom, kdy bude na klíně, může rozhodovat taky on, a tak jednou poté, co jsme ho přivlekli z venku, kde se řádně vylítal a vyválel v čertrvíčem (vůně nasvědčovala, že konvalinky to nebyly), skouknul – dřív než jsme ho mohli vrazit do vany –, kde kdo je. Objeviv svoji obdivovatelku sedící v křesle, odpéroval se a skočil jí na klín tak šikovně (dle jeho vyhodnocení), že babi srazil brýle a vyrazil horní zuby. Tedy ne pravé. Obloukem jí vylétla zubní náhrada. To pejsek vyhodnotil jako vhozený aport – Ha, panička si se mnou chce i pohrát! –, jedním skokem, ještě v letu (Pohleďte, jaký já jsem číman!) chňapnul zuby do zubů a s myšlenkou: Sranda ještě neskončila, teď se budeme honit a já hračku jen tak nedám, však elánu mám dost a místa na schovávání – jejej!!! vystřelil pryč.

Máma, která předala babičce alespoň brýle, jež zachránila, poťouchle svojí matce radila, že teď se může v běhu procvičit i ona sama, ostatně vidět na to bude dobře. Sklidila od babičky pohrdlivý pohled s očima v sloup. S kapesníčkem před ústy babi pronesla, tedy spíš prošišlala, že: „Dáma fe nikdy, kdyf je indifponována ftrátou fubů nebude pfed nikým natfáfat, natof honit fvoje fuby ve pfí tlamě, která fdrhá! Fuby mi pak donefte, af tu mrchu fapnete!“ – a s tímto se odporoučela do své ložnice.

Máma, která předala babičce alespoň brýle, jež zachránila, poťouchle svojí matce radila, že teď se může v běhu procvičit i ona sama, ostatně vidět na to bude dobře.

Foto: Pixabay

Nezbývalo než výtržníka lapit. Naháněli jsme ho po celém domě s pokřiky: „Pusť zuby! Přines zuby! Vrať zuby…!“ Táta, jenž se těchto akcí zásadně nezúčastňoval, protože on to byl, kdo do domu už psa nechtěl, nám po chvíli od novin, které si potřeboval přečíst, důrazně doporučil, abychom na psa mluvili srozumitelně. Na naše nechápavé pohledy, vždyť na něj snad mluvíme česky, nám vysvětlil, že pes neví, co má v tlamě. Máma po tátovi vyštěkla, že zuby, a dokonce troje, tedy jedny pochopitelně navíc a ty by mohl vrátit, než je poškodí, nedej bože sežere. Táta odložil noviny, protože při takovém tyjátru vážně nebylo lze hledat novinářské šotky, a udělal rodině krátkou přednášku, že slovo, jehož význam pes nezná – a on je přesvědčený, že slovo zuby nechápe – je pro něj cizí. Pak na Milunu hvízdl. Ten se zarazil, protože z táty, kterého považoval za vůdce smečky, měl respekt. Přiběhl, odevzdal zuby a kousíček poodběhl – v domnění, že bude znovu proveden hod, který on bude aportovat. Táta ho podrbal za ouškama, řekl, že je hodný Milu, a zubní protézu (k velkému Milunovu zklamání) předal mámě.

Táta, jenž se těchto akcí zásadně nezúčastňoval, protože on to byl, kdo do domu už psa nechtěl, nám po chvíli od novin, které si potřeboval přečíst, důrazně doporučil, abychom na psa mluvili srozumitelně.

Foto:Pixabay

„Tos nemohl udělat dřív?“ vytkla tátovi.

„Nemohl,“ odpověděl. „V tomhle článku, považ,“ strkal jí noviny pod nos, „byly hned tři pravopisné chyby, a to se divím, že v tom bugru, který tady děláte, se mi podařilo je najít!“

Teď zase obrátila oči v sloup máma a šla vydezinfikovat a následně dopravit zuby (pochopitelně diskrétně, na tácku a přikryté kapesníčkem) původní majitelce, tedy babi. Ta zjistila, že její chrup naštěstí neutrpěl žádnou újmu, a když jí rodinní příslušníci do jednoho odpřisáhli, že to, co se přihodilo, bude provždy tabu, vrátila se do kuchyně. A protože uznala, že za tuto nehodu pejsek v podstatě nemůže, pouze mu vyčetla: „Hop se dělá jen tehdy, když to zavelím já, a teď už by bylo načase, abys začal poslouchat na slovo, darebo jeden!“

To se ještě uvidí, dámo, odfrkl si teď už čisťounký, voňavoučký a roztomilý Milu, v tu chvíli opět spokojeně usazený na babiččině klíně, a jal se vymýšlet další lumpárny.

Zdroj: redakce – Olga Skálová

Další články z této rubriky

Balení na cesty.gutentor-overlay

Babička jede na návštěvu

„Na dnešní večer svolávám rodinnou radu,“ pronesla babi ráno při snídani a přes naše veškerá dorážen…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*