Máloco má na člověka takový vliv jako prostředí, v němž vyrůstal. Zvyky, otevřenost a atmosféra v rodině člověka ovlivní na celý život, ať už si to uvědomujeme či nikoliv. Některé rodiny jsou mazlivé, kontaktní, jinde si drží uctivý odstup. V jedné rodině je křik na denním pořádku, protože jsou všichni vynervovaní a nikdo nikoho neposlouchá. V druhé rodině je křik na denním pořádku, protože jsou všichni v pohodě a každý chce být slyšen.
A ve třetí rodině, patrně šlechtického původu spřízněného s anglickou královnou, se nekřičí nikdy.
Někde je nahota něco přirozeného a nedělají se kolem ní žádné cavyky, jinde je vlastní tělo vnímáno jako chrám, který je v soukromém vlastnictví bez možnosti prohlídek. Pro život je zásadní je i nezdolnost a víra, optimistický či pesimistický pohled na svět. A pak jsou ještě dvě oblasti, které jsou podle mne dost důležité. První je smysl pro humor, nadsázku, absurditu situace. A druhou je dochvilnost.
#93 Selektivní paměť
V naší rodině chodíme všichni včas, na minutu přesně, možná o minutu dřív. Time management bychom mohli vyučovat. Chodit včas je pro nás přirozené a nikdy na nás nikdo nečekal. V rodině mého muže se chodí na poslední chvíli, všechno se složitě plánuje a pak se stejně všechno stíhá tak tak nebo s malým, pro mě však nepochopitelným zpožděním. Tak je to dané a nedá se to změnit ani na jedné straně. Ani třicet let společného soužití, mých tekoucích nervů a výhrůžek neměly na dochvilnost mého muže sebemenší vliv.
Už na naši svatbu přijeli všichni z ženichovy strany pozdě, a patrně i hodina mého pohřbu bude jen orientační. Jediné štěstí, že toho už se nedožiju.
Zatím však žiju a musím čekat. Deset minut před plánovaným odjezdem stojím doma na chodbě „vypravená“. Jsem oblečená, obutá, umytá a mám sbaleno vše, co budu potřebovat. Deset minut po plánovaném odjezdu mám chuť zabíjet a v make-upu mi mezi obočím vystoupí hluboká vráska, zatímco můj muž se v koupelně holí v pracovním oblečení ze zahrady. Jakmile se mě poprvé v naprostém klidu zeptá, co si má obléct, odcházím do zahrady já, i kdyby pršelo a plavala jsem ve vlastních lodičkách. Často jsem si myslela, že už nemůže být hůř, dokud jsem neporodila manželův klon.
Geny nepřechčiješ, jak se říká na Moravě. A tak mám dítě s naprosto ležérním přístupem k času.
Její životní filozofií je maňána, takže asi nikoho nepřekvapí, že studuje španělštinu. Jestli si nabrkne nějakého Jižana, budu patrně na lopatkách.
Zato, že ještě všichni žijeme pod jednou střechou, vděčím hlavně další genetické výbavě a rodinným konstelacím. Protože i kdybychom se ve všem lišili, jako že jo, tak nás kromě nehynoucí lásky spojuje smysl pro humor. A to je odpověď na častou otázku mých přátel, jak spolu mohou tak odlišní lidé tak dlouho vydržet. Dokud se dokážeme obejmout a společně zasmát, je na světě dobře a nic nás nerozdělí. Aspoň do dalšího plánovaného termínu, který můj muž nestihne.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková, www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru II.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru I.
gutentor-overlayEmerencie a ty druhé
gutentor-overlayBez obalu
gutentor-overlayRoad trip s knihou Svět Úžasné Báry III. – pokračování
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář