Vyběhla jsem do města něco koupit nebo možná něco někde vyřídit, ale zpátky jsem se vrátila s nenakoupenou a nepořízenou. Prostě jsem si nevzpomněla, proč a kam jsem vlastně šla. Po cestě zpátky jsem potkala svou kamarádku Dášu a vzpomněla jsem si prakticky na všechno, co jsme zažily v 80. letech. Dáša má pořád stejně kouzelný úsměv a já mám asi stáří. Možná začnu vyprávět i příběhy z vojny, na které jsem nebyla. Buďte, prosím, shovívaví.
Kdyby mě někdo pozoroval, bude si myslet, že mi přeskočilo. Vyběhla jsem z domu vysokou rychlostí s urputným výrazem v obličeji. V půlce náměstí jsem se zastavila a nasadila jsem přemýšlivý výraz. Rozhlížela jsem se kolem sebe, jako kdybych někoho ztratila, popošla jsem ještě o dvě výlohy dál, a nic. Okno. Šla jsem dolů, pak nahoru, pak kousek dopředu přes cestu a pak zase vzad. A protože pořád nic, se zoufalým výrazem jsem se plížila zpátky domů jak spráskaný pes. Nejhorší na tom je, že jsem si doteď nevzpomněla, co jsem tak nutně potřebovala, že jsem kvůli tomu dokonce běžela.
Škoda, že se nedá k vlastní paměti koupit externí harddisk. Přesunula bych na něj všechno ve složkách k archivaci a v hlavě si ponechala jen skutečně důležité věci.
I když hrozí, že bych přesunula i informaci, kde jsou ty věci k dohledání, a moje hlava by zůstala prázdná jako vysypaný koš. To musí být krásný pocit! To my už nikdy nezažijeme. Jsme vykrmováni daty, e-maily, fotkami, informacemi, bity, chaty od rána do večera, i když už jsme přecpaní k prasknutí. Digitální dieta je to, po čem teď nejvíc toužím. Na co se nejvíc těším. Až se odpojím. Protože moje hlava je plná a nic se do ní nevejde. A na povrch vyplouvají zcela nepodstatné věci ze dna vzpomínek, zatímco poslední lístečky s důležitými vzkazy jsou zapadené někde mezi šuplíky. Je pro to ten potřebný úklid v prostoru mezi ušima krásný termín Ivo Tomana – debordelizace hlavy.
Mám ji v plánu, mám. Už brzo. Pokud chcete slyšet něco z mého raného mládí, měli byste přijít na kafe co nejdříve. Protože já si hodlám hlavu zaplnit novými plány a představami o své budoucnosti, která přijde po dni #1. A pokud nepřijde, i tak to bude dobrý, pokud se dokážu z každého marného vyběhnutí ven vrátit zase sama zpátky domů.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Moc jsem se nasmála. Nejdřív jsem si řekla, jestli jsem to nepsala já. Když jdu nakupovat, tak nesmím s nikým mluvit. Jinak mi vypadne, co jsem chtěla koupit. Lístek si nepíšu, protože ho zaručeně položím doma a tam ho nechám. Tak nakupuji odhadem, co asi potřebuji. Už mám doma sbírku hořčic – chybí mi sůl. Ale já ji jednou koupím. Veškeré články jsou skvělé. Děkuji za pohlazení na duši.