Nejdůležitější příprava na státnice

Nejdůležitější příprava na státnice
Foto: Freepik.

Když se můj bratr učil na státnice, nebylo to určitě pro něj, ale kupodivu ani pro naši rodinu lehké období. Z nařízení naší babičky, která dohlížela, aby měl klid ke studiu, jsme několik dní nesměli hlasitě ani promluvit.

Jednou načistila kyblíček jablek, pěkně je nakrájela na stejnoměrné měsíčky, a když jsem zrovna stoupala po schodech, zadržela mě a nařídila mi, abych je tomu nebohému chlapci – myšleno našemu studentovi – odnesla do jeho pokoje. Při tom mě stihla upozornit, abych šla potichu. Když jsem jí šeptem oznámila, že nemohu za to, že dřevěné schody vržou, a já jsem se ještě nenaučila létat, rovněž šeptem, ovšem důrazným, mi vysvětlila, že mám chodit po okraji při stěně. „Dobře,“ přesunula jsem se dle příkazu, „a dolů to raději, pro jistotu, sjedu po zábradlí…“

„To ne!“ babi téměř omdlela. „Dole vždycky seskočíš a naděláš rambajs!“

Chytila jsem kyblík s jablky a našlapovala jsem, jako bych šla vykrást banku. A stejně potichounku jsem vnikla do pokoje.

„Nesu ti od babi vykrájená jablka,“ oznámila jsem bráškovi a postavila jsem nádobu vedle válendy, na níž se skripty v ruce seděl. „Mám tě chvíli zkoušet?“ otázala jsem se. Někdy mu vyhovovala změna typu učení. A automaticky jsem hrábla po jeho skriptech. Kupodivu jsme se o učebnici chvíli přetahovali a najednou z ní s žuchnutím něco vypadlo na zem. Byla jsem rychlejší než on.

„A jejda!“ prohodila jsem, když jsem spatřila titulní stranu knihy Kmotr. „To máš na zkoušku z politické ekonomie?“

„No vlastně skoro jo,“ zasmál se, ale hned mě varoval: „Hele, ne, že to na mě práskneš!“ doslova se vyděsil, a dodal: „Já jsem si musel chvíli od toho učiva oddychnout…“

„No to je super: doma máme všichni od toho šepotu podtržené hlasivky, vyfasovali jsme háčkované bačkory, v nichž jsem si málem zlomila nohu, když jsem uklouzla na napastovaném linoleu, druhý brácha raději odjel k druhé babičce, ačkoliv mu tam hrozí práce na zahradě a kolem jejího domku, ale prohlásil, že si tam bude moct alespoň nahlas zanadávat. Táta pro jistotu svolal na dnešek mimořádnou schůzi svazu chovatelů i hasičů, máma právě odešla do práce, že si raději udělá pracovní sobotu a připraví nějaké podklady, a šeptala mi, že si tam bude moct alespoň pustit nahlas rádio, a babi rekognoskuje i dění před domem. Včera sjela souseda, že si, jda k nám, dovolil zaťukat zlehka na okno. Kdyby nedej bože zazvonil, snad by ho knokautovala… A milostpán student si tady čte! Neboj, jasně, že to neřeknu, když mi to pak půjčíš. Kdy to budeš mít přečtené?“

Vtom jsem za skleněnými dveřmi koutkem oka spatřila babičku a přehodila přes „aktuální studijní materiál“ skripta.

Babi naštěstí jenom strčila hlavu do dveří: „Proboha, nezdržuj ho od učení, ať to všechno v klidu stihne!“ odvolávala mě z bratrovy blízkosti a směrem k němu se obrátila s otázkou: „Máš toho ještě hodně?“

Natáhla jsem krk za „oficiální studijní materiál“ a s úslužností babičce poreferovala místo bratra: „Hádám, asi tak padesát stránek, nebo že bych se pletla?“ obrátila jsem spiklenecký pohled na našeho studenta.

Jenom na mě mrknul.

„No vidíš, tolika učení ještě musí zvládnout, tak ho nech pěkně v klidu a běž se převléct, za chvíli máš fotbalový trénink,“ nařídila mi babička, která by se svými schopnostmi mohla dnes dělat asistentku několika manažerům současně. Měla v hlavě rozvrhy a povinnosti celé naší rodiny.

„A teď tě tady nikdo rušit nebude, všichni jsou pryč a já jdu pracovat na zahrádku,“ ujistila bratra a pro pořádek se zeptala, jestli něco nebude chtít, než odejde.

Když jsem se převlékla ve svém pokoji do sportovního, nakoukla jsem cestou ještě k bratrovi: „To jsem zvědavá, jestli v rámci toho, aby se ti ‚studovalo‘ dobře, přeběhne naše babi přes ulici na hřiště sebrat našim trenérům píšťalky!“

Zachechtal se a řekl: „Večer ti to donesu do pokoje. Ale ať to u tebe naši nevidí. Jednak by se profláklo, že jsem si ji tady četl, a pak mám tu knížku půjčenou od kolegy a musím mu ji vrátit.“

„To dá rozum!“ vyhrkla jsem. „Máma s babičkou by se o ni porvaly a mně by ji tak leda zakázaly,“ okamžitě jsem nastínila klasická pravidla, která u nás ohledně knih panovala. „Buď klidný, při čtení použiju tvoji techniku,“ ukázala jsem na největší učebnici, kterou jsem již měla pro tuto příležitost přichystanou.

„Jo, jo,“ potvrdil bratr, „přírodopis je potřeba studovat důkladně!“

Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)

Další články z této rubriky

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*