#335 Jak jsem ztratila chuť číst

Otevrena stara kniha.
Foto: Pixabay

Musím konstatovat, že s rostoucí chutí psát ztrácím chuť číst. Ne, že bych nečetla, naopak. Čtu, čtu, ale nemám z toho žádný požitek. Přitom čtení knih byla odjakživa poslední záchrana, jak uniknout realitě a nechat se s každým řádkem unášet do světa příběhů a fantazie. Jsem obložena knihami, které jsem si koupila v naději, že budu mít někdy čas si je přečíst. Teď trochu času mám, ale vůbec mě to nebaví.

Zjistila jsem to po dočtení 3. dílu ze čtyřdílné ságy Eleny Ferrante o přátelství dvou dívek z Neapole. Vychvalovaný, obdivovaný a veleúspěšný román, ale já mám pocit, že se v tom množství detailních popisů ztrácím, že hlavní dějová linka je zabalena do tolika jiných líčení a odboček, že je těžké udržet pozornost. Přitom já rozsáhlé romány obdivuju a velmi si jich cením, na rozdíl od tisíců pitomostí, které se každoročně vydávají. Mezi 3. a 4. dílem jsem zjistila, že je mi úplně jedno, jak to dopadne. Už si asi další rány, krev, křík, utrpení, zrady ani jiné osudy dvou hrdinek nechci představovat.

Samozřejmě, to je můj soukromý názor, to není kritika této knihy. Pokud oslovila tolik lidí po celém světě, něco v ní být musí. Možná, že v jiném rozpoložení bych si početla více. Ale ať vezmu do ruky cokoliv, přestane mě to bavit po druhé kapitole. A tak mám strach, že to nesouvisí s konkrétní knihou, ale s mou schopností hlubokého čtenářského ponoru. Kde jsou doby, kdy s první stránkou knihy svět kolem mne přestal existovat? Jako byste milovali kuřecí řízky od maminky, a teď jste po pár soustech zjistili, že nevíte, proč to jíte a co vám na tom kdy chutnalo. Chutě se mění, člověk se mění, životní okolnosti se mění. Jedinou jistotou je neustálá změna. Právě proto chci zpět svůj pevný bod.

Jediné, co mě ještě pořád dokáže potěšit, je čtení oblíbených, léty vyzkoušených knih, které miluju. To je ostrůvek naděje, že se dokážu s chutí začíst alespoň do stránek, které znám skoro nazpaměť. Tři muži ve člunu (J. K. Jerome – původní překlad ovšem!), Medojedky (Robert Ruark), Kafka na pobřeží (Haruki Murakami), Dobře utajené housle (Miroslav Horníček), Spolčení hlupců (J. K. Toole), Obratník raka (Henry Miller), Francouzova milenka (John Fowles) nebo Ukvapený Sam (P. G. Wodehouse). A pak cokoliv od Agathy Christie, od detektivek k životopisu. A spousta dalších knih, které bych si s sebou na pustý ostrov rozhodně chtěla přibalit. Třeba Velký slovník sprostých slov, k jehož prostudování se chystám celou věčnost. (Gdo chce všecko věděť, musí tři dni v řiti seděť.)

Knihy tvoří stěny mého světa. S každou přečtenou stránku se rozpínají a otevírají nový obzor.

Závěr dne #335 zní: Klidně se vzdám řízků do konce života, ale bez chuti číst nemám chuť žít.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

na stole položený drátěný košík s knihami a vedle něj káva ve zlatím hrníčku.
Foto: Pixabay Klidně se vzdám řízků do konce života, ale bez chuti číst nemám chuť žít.

Další články z této rubriky

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*