Lyže, které jezdily samy

Lyžařka na svahu.
Foto: Unsplash.

Jsem pasivní milovník zimy a zimních sportů. Je mi v tomto období zima a moje emoce se přenášejí tak dokonale, že pokud se dívám v televizi na zimní sporty, dokáže mi být zima i v obývacím pokoji. Aktivně, pokud jde o zimní sporty, jsem jako malá samozřejmě ráda sáňkovala a také mě mí bratři naučili bruslit. Co se týká lyžování, tento sport sice obdivuji, ale neprovozuji.

Lyže jsem dostala ve svém životě dvakrát. Poprvé, ve čtyřech letech, mi byly věnovány takové ty dřevěné krátké lyžičky, které se připínaly na zimní boty – pohybujeme se v době před více než padesáti lety. A bráškové, oba výborní lyžaři, se ujali pedagogické výuky. Zatímco pro téměř všechny sporty, které provozovali, mě dokázali nadchnout, tady se jim to nepovedlo.

Staré dřevěné lyže.

Poprvé, ve čtyřech letech, mi byly věnovány takové ty dřevěné krátké lyžičky, které se připínaly na zimní boty.

Foto: Pixabay.

Dovedli mě na svah, připnuli mi lyže, které jsem si táhla na saních, a strčili mě ze svahu dolů. Když jsem absolvovala tento rychlokurz a jízdu okořeněnou mnoha pády, ještě mi dole vynadali, že jsem úplně zničila sjezdovku. V slzách jsem odvětila, že lyžovat si tedy můžou sami a ať mi shora pošlou sáňky, že jdu domů – a s brekem jsem opustila svah, lekci i proradné sourozence. Od té doby mě na lyže nedostali.

Sáňky.

V slzách jsem odvětila, že lyžovat si tedy můžou sami a ať mi shora pošlou sáňky, že jdu domů.

Foto: Unsplash.

Podruhé jsem našla krásné značkové lyže pod stromečkem, když mi bylo patnáct let a studovala jsem na střední škole. Z tohoto dárku jsem byla trochu rozčarovaná, ale jeden z bratrů mi vysvětlil, že budeme mít povinný lyžařský výcvik.  A musím říct, že na ten jsem se tedy vůbec netěšila. 

Nastal týden kurzu. Spolužáci, kteří lyžovat uměli, obdivovali moje lyže. „Teda tyhle lyže jezdí samy,“ konstatovali uznale.

Krásné nové lyže.

Podruhé jsem našla krásné značkové lyže pod stromečkem, když mi bylo patnáct let.

Foto: Pixabay.

„To říkal brácha taky,“ poznamenala jsem v neblahé předtuše – a to jsem ještě nevěděla, jakou mají všichni pravdu. Lyže skutečně jezdily perfektně samy, a sice tam, kam chtěly ony.

Na začátku kurzu jsme byli podle schopností rozděleni do sedmi družstev. Mě přidělili do šestého. Bohužel nepočítali s tím, že by někdo jako já nechápal, jak se má na lyžích stát, jezdit či brzdit. Instruktory byli naši profesoři z gymnázia, kteří sice lyžovat uměli, ale pedagogicky se k výuce lyžování stavěli podobně jako mí bratři. Za celou dobu kurzu mi nikdo nevysvětlil, jak mám zastavit – rozjíždět jsem se naučila tak nějak metodou pokus-omyl. Cvičný svah ovšem zákeřně končil krátkou rovinkou a korytem zamrzlého potoka, ve kterém jsem po první divočejší jízdě samozřejmě skončila a odkud mě museli profesor a spolužáci vytáhnout. Okamžitě jsem si spočítala, že lepší bude – pokud se mi tedy i napříště nějakým zázrakem podaří dorazit až dolů na lyžích, a ne po zadku – zakončovat svou krasojízdu pár metrů před potokem cíleným pádem na rovince.

Koryto potoka mezi zasněženými kopci.

Cvičný svah ovšem zákeřně končil krátkou rovinkou a korytem zamrzlého potoka.

Foto: Unsplash.

Jako mnohem větší problém se ukázalo být udržet směr. Obvykle měly moje lyže svou hlavu: někdy se rozhodly, že každá pojede na jinou stranu, jindy svorně zamířily přesně opačným směrem, než jsem se chtěla ubírat já. Vzpomínám si, jak jsem takto vjela do družstva, kterému instruktor právě něco na svahu vysvětloval. Řvala jsem sice: „Pozóóór, já neumím brzdit!“ ale smetla jsem je všechny. Jejich instruktor, ve snaze mi uhnout, se na svých sjezdovkách rozběhnul (!) a zbaběle zahučel do křoví. Já jsem měla namířeno za ním, ale poučená z koryta potoka jsem raději žuchla na zem kousek před zmíněným šáším.

Instruktorem naší skupiny byl profesor matematiky, který z titulu své profese přistupoval k výcviku numericky. Každý z nás obdržel pořadové číslo, podle kterého jsme byli dolů pouštěni v přesně stanoveném sledu. Když byl první z nás v půlce svahu, vyzval instruktor ke startu dalšího – kromě okamžiku, kdy jsem jela já. To prý mě provázel dlouhým pohledem a potichu si drmolil: „Nespadni, nespadni, nespadni…“ Ve chvíli, kdy jsem sebou třískla, probral se ze své modlitbičky, otočil se k řadě: „Aaaa další…“

Družstvo jede po svahu.

Každý z nás obdržel pořadové číslo, podle kterého jsme byli dolů pouštěni v přesně stanoveném sledu.

Foto: Unsplash.

Právě zmíněné přesně stanovené pořadí zhusta způsobovalo, že jsem se skácela ještě před samotným sjezdem. Na vině v tomto případě nebylo to, že bych se neudržela na lyžích, jako spíš fakt, že jsem se neudržela smíchy. Přede mnou totiž jezdila moje spolužačka, která měla skoro metr osmdesát. Všechnu výbavu na lyže ovšem měla půjčenou a naprosto neodpovídající její výšce. Její lyže měřily tak metr čtyřicet, hůlky nebyly delší než metr, a pokud jde o nohavice zvonových kalhot, končily jí někde v půli lýtek. Pohled na ni byl neuvěřitelný: dolů svištěla bez pokrčení v kolenou na naprosto rovných nohách, na rukou roztažených do stran jí bambelaly hůlky a zpod kulicha, za který by se nemuseli stydět ani Ajeťáci, jí plály dlouhé blond vlasy. Postavička jako z kreslených grotesek.

Dívka v růžové kombinéze jede ze svahu.

Všechnu výbavu na lyže ovšem měla půjčenou a naprosto neodpovídající její výšce.

Foto: Unsplash.

Tohle všechno dohromady mělo za následek, že jsem se nikdy nenaučila pořádně lyžovat. Pro moje okolí by to možná bylo i pochopitelné, kdybych ovšem nepocházela z hor a jen s malou přestávkou nežila stále ve městě, které je položeno v jednom z našich nejkrásnějších pohoří. S železnou pravidelností se mi tedy při představování, odkud jsem, stává, že se mí noví známí a kolegové diví, jak je možné, že nelyžuji. „A to jsi ani nikdy lyžovat nezkoušela?“ tážou se s údivem.

Žena sedí v křesílku na trávě, vedle sebe lyže a sáňky, a čte si.

Pro moje okolí by to možná bylo i pochopitelné, kdybych ovšem nepocházela z hor.

Foto: Unsplash.

„Ale jo,“ pokývu vždycky hlavou. „Jednou jsem absolvovala lyžařský kurz. Zařadili mě tehdy do šestého ze sedmi družstev. V tom sedmém byli ti, co nerozeznali lyže od hůlek…“

„A ti, co byli v šestce,“ dodá pokaždé můj manžel, „si zase obouvali lyže špičkou dozadu.“

Zdroj: redakce – Olga Skálová

Další články z této rubriky

Sova v letu.gutentor-overlay

Respekt k ptactvu

Už několikrát zde mí kolegové uváděli články o ptáčcích. A mně to najednou vrátilo v čase i prostoru na jednu…
Žena v bazénu.gutentor-overlay

„Víš, kde jsou Dudince?“

Zeptala jsem se svého manžela před mnoha lety. „Ne,“ zněla jeho odpověď. „Tak si to zjisti, za týden tam jedeme…
žárovka co svítí v dalníchgutentor-overlay

Pokud vám také chybí energie

Prý nám chybí energie. Ozývá se ze všech stran varování o hrozbě příliš drahé, stále hůř dostupné energii. Tak se…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*