Kočky měly v naší rodině nevídaná privilegia, ať už se týkalo volného pohybu celým domem, možnosti odpočívat na místech, která se jim nejvíce líbila, či vytvoření kočičího jídelního koutku. Jen výjimečně nastaly takové situace, a byly to právě svatby, kdy jsme je do domu nepouštěli. Skutečně jsme nepotřebovali, aby nám kočky kontrolovaly, případně ochutnávaly, zásoby potravin, seděly na všech možných i nemožných místech v obýváku, či se vyvalovaly na našich, právě od švadleny přinesených róbách a oblecích. Naše čtyřnohé mňoukající komando to samozřejmě neslo velice těžce a pochopitelně si to s námi vyříkalo.
Tohle se přihodilo v době, kdy se ženil můj bratr. V předvečer svatby už přijížděli první příbuzní, kteří u nás spali, ale zastavila se také nevěstina rodina, která nocovala zase jinde. Lidí byl plný dům, do toho jsme se ještě s mámou a babičkou věnovaly posledním přípravám na pohoštění, a z tohoto důvodu byl kočkám, které se mazaně všemožnými způsoby snažily nás oblažit také svou přítomností, vstup zakázán. To uznala i jejich největší zastánkyně – babička. Sice s těžkým srdcem, že její miláčci budou muset „trpět“ venku a ve sklepě, ale souhlasila, že mít kočičí chlupy ve svatebních koláčcích by nebylo to pravé ořechové a zakopávat o kočky při žehlení obleků a šatů už vůbec ne.
Kočičí bojová fronta v naší domácnosti
Druhý den bylo v plánu, že se ženichova i nevěstina rodina sejdou u nás a odtud společně vyrazí na radnici. Ono ráno byla babi vzhůru jako první a naštěstí se šla podívat ven, jaké že máme na tu slávu očekávat počasí.
Jen co otevřela dveře, ihned je zase zabouchla a utíkala vzbudit mámu a tátu: „Vstávejte! Máme před barákem pohromu!“
Moji rodiče vyskočili tak říkajíc rovnýma nohama a uháněli ven za babiččina lamentování: „Kristepane, co si o nás nevěstini příbuzní pomyslí?! To bude pěkné přivítání do rodiny, jen co je pravda!“
Kristepane, co si o nás nevěstini příbuzní pomyslí?!
Foto: Freepik – cookie_studio.
Přivítání by to tedy skutečně bylo: na zápraží leželo vyrovnáno sedm polomrtvých myší, pěkně ve dvou řadách, čumáčky k sobě, jako by tvořily uličku pro příchozí, a v přesných rozestupech. U nich seděla jedna kočka, a jakmile si některá z myší troufla se jen lehce pohnout, vyťala jí kočka facku a vyrovnala ji zpět do řady. Její právě přicházející kočičí kolegyně třímala v tlamičce další myšku, jíž hodlala dorovnat nepraktický lichý počet, aby vše lahodilo oku.
Ještě v pyžamech a nočních košilích jsme se okamžitě pustili do likvidace. Když byly myši uklizeny, babička kritickým okem zhodnotila zápraží: „Musíme to vydrhnout,“ poznamenala, „vždyť to vypadá, jako bychom tady někoho mlátili!“
Její právě přicházející kočičí kolegyně třímala v tlamičce další myšku.
Foto: Pixabay.
„Anebo to necháme tak a rodině nevěsty budeme tvrdit, že si to brácha na poslední chvíli rozmyslel, tak jsme ho dobili,“ ozval se můj prostřední bratr. „A ještě bychom na nich mohli požadovat refundaci za to, že nevěsta nebude mít z ostudy kabát,“ uchechtl se.
„To zrovna, my tady necháme krev, a pokud se dneska v okolí najde mrtvola, esenbáci nás vytáhnou z obřadu a svatbu strávíme ve vyšetřovací vazbě…“ maloval čerty na zeď táta.
„Vůbec nechápu, co to ty kočky popadlo,“ řekla máma, když bylo vše uklizeno.
„Možná nám chtěly názorně předvést, jak dopadneme, jestli je příště nevpustíme do baráku,“ ušklíbl se budoucí novomanžel.
„Micinka a Macík to takhle určitě nemysleli!“ zastávala se babi svých mazlíčků. „Zcela jistě nám ty hlodavce přinesli jako úplatek, abychom je do domu vpustili. Pojďte, broučci, dám vám na dvůr masíčko a kousek sýra, že jste tak stateční,“ už zase na ně ňuňala, protože nebezpečí trapné situace před nastávajícími příbuznými bylo úspěšně zažehnáno.
A když se u nás všichni příbuzní a známí sjeli a v koloně jsme odjížděli na radnici a odtud potom na pronajatou chatu, kde se odehrávala svatební hostina, na kočky a jejich myši jsme už ani nevzpomněli.
Na svatbě jsme na kočky a jejich myši už ani nevzpomněli.
Foto: Pixabay.
Za půl roku se ženil můj druhý bratr a scénář sjíždění příbuzných a známých z naší strany probíhal úplně stejně. Tehdy bylo ve svatební den trochu zima. Už jsme byli všichni oblečení a nachystaní, všechny ženy v dlouhých toaletách, muži v oblecích. Před náš dům právě dorazila rodina nevěsty. Otevřít jim šla máma a málem ji z toho trefil šlak. Kočky, na rozdíl od nás, nezapomněly.
Na zápraží bylo opět vyrovnáno – a zase ve dvou řadách tlamami k sobě – tentokrát pět polomrtvých myší a (pravděpodobně z nedostatku dostupných hlodavců) i dva pstruzi, pocházející z nedalekého potoka, kteří se ještě trochu mrskali. V čele těch dvou řad seděli Micka a Macík coby ztělesnění vzorných kočiček, na které vytřeštěně patřila nejen moje máma, ale i již z auta vystoupivší nevěsta, její bratr a rodiče.
V čele těch dvou řad seděli Micka a Macík coby ztělesnění vzorných kočiček.
Foto: Pixabay.
Trapné ticho prolomil až otec nevěsty: „Tohle občerstvení je určeno pro návštěvy?“ zeptal se s úsměvem.
Máma se okamžitě začala omlouvat a vysvětlovat, že tohle už kočky provedly na minulé svatbě, s tím rozdílem, že tehdy jsme to stihli uklidit. A dodala, že opravdu nechápeme, co k tomu kočky vede.
Záhadu okamžitě rozluštil nevěstin bratr, který se ukázal býti veterinářem: „To je jednoduché. Kočky svou rodinu berou jako členy své smečky, kteří jsou trochu natvrdlí a neumí lovit. Když zjistili, že je vás od včerejška v domě víc, než je běžné, postaraly se o to, abyste netrpěli hlady a nedostatkem.“
Kočky svou rodinu berou jako členy své smečky, kteří jsou trochu natvrdlí a neumí lovit.
Foto: Pixabay.
Na svatbě se pochopitelně celá situace dávala k lepšímu a někteří svatebčané doporučovali, abych se za půl roku vdala i já, když jsou kočky ve formě. Odvětila jsem, že já svou svatbu vidím, pokud vůbec, tak v horizontu deseti let (to jsem se náhodou téměř trefila) a doufám, že do té doby ty naše čtyřnohé miláčky přejde nálada chystat svatební občerstvení dle svých představ.
To jsem ale hluboce podcenila úderné chlupaté komando. Přesto, že jsem se skutečně vdávala až mnoho let po svých bratrech, vtipkovali jsme už v předvečer svatby, že by to byla ale psina, kdyby zase byl před domovními dveřmi přichystán banket. A nikoho z nás nepřekvapilo, když jsme hned ráno po probuzení šli zkontrolovat zápraží, že na něm opět ležel vybraný catering: osm myší a dva krtci.
Zdroj: redakce – Olga Skálová
Další články z této rubriky
gutentor-overlayALWEG – nenaplněný (nejen slovenský) sen
gutentor-overlaySvátky dva v jednom
gutentor-overlayZávěsné truhlíky a neshody u nás doma s nimi spojené
gutentor-overlay
Děkuji za super povídání o babičce, už dlouho jsem se tak nezasmala