Dveře – nedoceněný dopravní prostředek

Holčička nakukuje ze dveří.
Foto: Freepik.

Maminčina máma se k nám přistěhovala, když mi byly necelé dva roky. S jejím příchodem se naší rodině obrátil život vzhůru nohama. Babička byla opravdový generál a dokázala nás všechny „postavit do latě“. Nutno ovšem podotknout, že mně občas procházelo i to, co by mí bratři odnesli pořádným výpraskem.

Zárodek tohoto se projevil těsně po babiččině příchodu. Bylo to hned v první dny, kdy mě babička chovala na klíně a já jsem drmolila: „Pitypitybábo! Pitypitybábo! Pitypitybábo!“ za poplácávání po babiččině ruce.

„Co to to dítě vykřikuje? To mi nadává? Vy snad o mně mluvíte jako o bábě?“ zhrozila se babička.

„Ale ne, jenom chce, abys jí četla z její knížky, která se jmenuje Špity špity bábo, a opakuje pořád první větu úvodní říkanky,“ vysvětlil ochotně můj otec.

„Ty jsi moje šikovná kočička, že už umíš říkanky,“ okamžitě otočila babička… a takhle to probíhalo téměř při každé mojí lumpárně.

Bod zlomu nastal o několik let později, v okamžiku, kdy jsem si za svůj oblíbený dopravní prostředek zvolila kuchyňské dveře a používala jsem je ke svému velkému entrée. Zatímco ostatní lidé dveřmi (podle mého názoru potupně) vstupovali, já jsem se při každém jejich použití na nich vozila.

Celý můj výstup ve zpomaleném popisu vypadal takto: V chodbě jsem otevřela dveře, na jejichž bok jsem ve stejný okamžik naskočila, přičemž jsem se oběma rukama držela klik (každé z jedné strany) a nožkama jsem se vzepřela na obrubě dveří – a v této opičí poloze jsem dojela do bodu zvratu, za patřičného zaúpění pantů. Zde jsem byla vrácena zpět a dojela jsem zase téměř k zárubním, kde jsem hbitě vskočila do kuchyně a dveřmi jsem mohutně práskla (kdo by se namáhal použít kliku, že?). Akce by se dala rovněž popsat slovy šup – šup – prásk, za současného uíííí – což byl zvukový doprovod namáhaných pantů.

Babička si hraje s vnoučetem.

„Ty jsi moje šikovná kočička, že už umíš říkanky,“ okamžitě otočila babička… a takhle to probíhalo téměř při každé mojí lumpárně.

Foto: Freepik.

Nevím, zda jsem tento dramatický vstup před rodiči nepředváděla a nechávala jsem si jej coby „parádní číslo“ jen pro babi. Pravdou je, že mě babička několikrát upozornila, že takto se dveře nepoužívají, neboť jednak se tím ničí a pak si já mohu ublížit. A také neopomněla dodat, že to prásknutí dveří (jinak se moje zavření nedá výstižněji popsat) jí nedělá dobře, protože se pokaždé lekne.

Na podobné promluvy jsem vždycky chápavě pokývala hlavičkou, ale úspěšně jsem na babiččina slova zapomněla a vozila se dál. Když babi zjistila, že její upozornění jest mi ševelením kol mých malých oušek, přitvrdila a důrazně mě varovala, že pokud se já budu na těch nebohých dveřích vozit, ona mi nařeže. Opět se jí v odpověď dostalo moje pokývání hlavičkou a slov: „Ano, babi…“ – a dál jsem se vozila, jen to „práskalo“.

Dívka dává palec nahoru.

Opět se jí v odpověď dostalo moje pokývání hlavičkou a slov: „Ano, babi…“ – a dál jsem se vozila, jen to „práskalo“.

Foto: Freepik.

Ale všeho do času, a tak babičce jednou došla svatá trpělivost. Tehdy mě ještě při cestě na dveřích popadla a poprvé (pokud se nemýlím, zároveň naposledy) mi nasekala na zadek. Rozbrečela jsem se, spíš z toho leknutí, než že by byl výprask tak velký. Když babička uviděla, jak srdceryvně pláču, rozplakala se taky, protože jí přišlo líto, že mě uhodila. Posadila si mě na klín a promluvila „do duše“, že je jí to líto, ale ať si uvědomím, že to myslí dobře, bojí se o mě, musím ji poslouchat… A když jsme si tak svorně poplakaly a já jsem nakonec slíbila, že babičku poslouchat budu, a rukoudáním jsme si přísahaly lásku a věrnost až do smrti, babi mě poslala do koupelny, ať se umyju.

Když se toho odpoledne vrátila z práce moje máma, našla svoji matku sedět vyčerpaně v křesle. Na hlavě měla studený obklad, ovívala se čerstvým tiskem a směrem k příchozí vykřikovala, že opravdu neví, jestli je její vnučka tak blbá, nebo tak drzá… – protože z té koupelny jsem na těch dveřích opět přijela.

Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)

Další články z této rubriky

Lákal by vás návrat do školy?gutentor-overlay

Lákal by vás návrat do školy?

Ruku na srdce, kdo si podobnou otázku někdy nepoložil? Ostatně ne nadarmo se říká, že školou procházíme pořád.
Vojnagutentor-overlay

Vojna

Pro později narozené, neboť předpokládám, že na tyto stránky zavítají, uvádím nezbytné vysvětlení: ZVS neboli základní vojenská služba (lidově vojna,…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*