(Ne)Povedená emigrace

Kufr a pas.
Foto: Pixabay.

Kromě koček, psů, králíků a jednu dobu i holuba byly součástí našeho zvěřince pochopitelně i slepice. Táta je měl dost zajímavě vycvičené na zapískání, to spolehlivě přiběhly. Navíc za tátou chodily jako pejsci. Na obvyklé zavolání „na pipipi“ se tvářily nechápavě a na povel „kšááá!“ spolehlivě skákaly do náruče. Dost jsme tomu nerozuměli, ale nesnažili se to ani pochopit.

Jednou naši jeli na firemní zájezd do Jugoslávie. Autobus sbíral účastníky po trase, naši měli nastupovat před domem. Večer nám táta dal ohledně zvířectva a domu instrukce, a protože odjížděli v časných ranních hodinách, řekl ještě babičce, ať si nedělá starosti, že slepice ráno pustí on.

Tři slepice.

Na obvyklé zavolání „na pipipi“ se tvářily nechápavě a na povel „kšááá!“ spolehlivě skákaly do náruče.

Foto: Pixabay.

Takže ráno, už oblečený, na poslední chvíli ještě skutečně utíkal pustit slepice. Jak tak spěchal, prásknul za sebou branou ze dvora, jenže ta se nezavřela, ale odrazila se od rámu a znovu pootevřela. To už táta samozřejmě nepostřehl a utíkal k autobusu, který právě zastavil, aby je nabral.

Ve stejnou chvíli máma vycházela ze dveří domu, když zjistila, že prší, vrátila se pro deštník a s kabelou v ruce zamířila k autobusu taky. Mohla si ovšem tak maximálně stoupnout do fronty, protože slepice, jež do jedné unikly pootevřenou branou ze dvora, následovaly svého pána a velitele a do autobusu už nastupovaly taky.

Starý žlutý autobus.

Slepice následovaly svého pána a velitele a do autobusu už nastupovaly taky.

Foto: Pixabay.

Neboť máma naše potvory znala dokonale, otočila se na podpatku, vběhla do domu a volala na babičku, ať nás všechny vzbudí, jinak neodjedou.

Vzápětí nastal chaos. Vyběhli jsme jako ztělesnění Koloběžky První: ustrojení-neustrojení, obutí-neobutí, učesaní-neučesaní, chybělo nám jen přijet-nepřijet, protože dar-nedar se tou dobou již proháněl v přední části autobusu. Většina z nás zvládla k pyžamům přihodit leda gumáky, jediná babi si zachovala jako vždy dekórum, když si přes noční košili přehodila župan, a aby jí nezmokla včerejší trvalá, narazila si na hlavu klobouk.

Než kdokoliv z nás stačil v chvatu sdělit řidičům specifika a záludnosti chování naší drůbeže, zařvali oba kšááá. Na tento pokyn se slepice rozprchly po celém autobusu a pokusily se naskákat do náručí cestujících, zatímco jejich předsedkyně si uzurpovala místo na volantu. Z toho, že je cestující odmítli chytit, byly tak vyplašené, že přestaly reagovat na jakékoliv další povely, takže nepomohlo ani tátovo pískání.

Cestující v autobuse.

Na tento pokyn se slepice rozprchly po celém autobusu a pokusily se naskákat do náručí cestujících.

Foto: Unsplash.

Tvrdohlavě odmítaly opustit své pozice: buď se jim nechtělo ven na déšť, nebo se rozhodly procestovat svět. Vzhledem k plánovanému cíli cesty je rovněž možné, že uvažovaly o emigraci, ale jako většina těch, co měli tyto úmysly, to samozřejmě zatajily. Kdykoliv se k nim někdo z nás přiblížil, popoběhly dál, až to nakonec vypadalo, že autobus nikdy nevyrazí.

Naštěstí mě napadla spásná myšlenka a rychle jsem přivedla na vodítku Frajera, který mi vždycky pomáhal chytat opeřence, když vnikli na zahradu. Jeho taktika bývala prostá: vzhledem ke své rychlosti slepici bez větších obtíží dohnal, opatrně, avšak důrazně ji přišlápnul přední packou a vzorně počkal, až si pro narušitele přijdu, tohoto vezmu a přehodím přes plot na dvůr. Ani pírko jim nikdy nezkřivil.

Irský setr.

Rychle jsem přivedla na vodítku Frajera, který mi vždycky pomáhal slepice chytat.

Foto: Pixabay.

O téhle naší taktice lovu zaběhnuté drůbeže ovšem táta nevěděl, takže když mě spatřil se setrem na vodítku, jak se hrnu do autobusu, začal křičet: „Nooo, ještě toho mi sem tahej! Jak kdybychom tu neměli dost zvířectva k pronásledování!“ Pak se obrátil k babičce: „Kočky bys přinést nechtěla, že by obsadily další bojové pozice a zaútočily na Bělehrad?!“

Vzápětí mu došla slova, protože Frajer se ujal činu a autobus od slepic doslova vyčistil. Když konečně táta opět našel hlas, jen zasípal mým směrem: „Teď teda není čas, ale počkej až se vrátím, tak si to spolu vyříkáme. A já se můžu divit, že teď ty chudinky tak špatně snášejí…“

Nevyříkali jsme. Šok z Frajerova přístupu k drůbeži naprosto přebil šok z toho, že dva tátovi kolegové se rozhodli v rámci tohoto zájezdu utéct přes Jugoslávii na západ. Na rozdíl od našich slepic se jim akce povedla.

Zdroj: redakce – Olga Skálová

Další články z této rubriky

gutentor-overlay

Zuby v tlamě a dáma na ústupu

Po naší fence sportovkyni, o níž byla řeč v minulých článcích, jsme chvíli psa neměli. Ale pak si na…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*