Nedůvěřuj a práci robotického vysavače prověřuj!

Nedůvěřuj a práci robotického vysavače prověřuj!
Foto: Pixabay

Když jsme se s mým mužem před mnoha lety nastěhovali do prvního bytu, oznámil mi, že chce také pomáhat s domácími pracemi. Jen mne upozornil, že utírat prach nebude, protože na tuto práci není tak šikovný, to bychom prý měli polovinu věcí rozbitých, ale hlavně, že to ho nebaví. A hned si stanovil, že bude doma vysávat.

Silně pochybuji, že ho vysávání baví, ale tuto práci vykonává dodnes. Nejdůkladněji vysává vždy před domovními dveřmi, číhaje přitom na sousedky, kterým vysvětluje, že tohle je jeho nejmilejší domácí práce a vysavač by za nic na světě nikomu nesvěřil.

Pravdou je, že někdy ji dělá ne úplně podle mých představ, a to systémem: „Tu jsem byl a tu jsem nebyl, nepředřu se – nejsem debil,“ takže jednou za čas chytnu do ruky vysavač já a uklidím hodně důkladně v celém bytě. Můj muž se na mne dívá jako na někoho, kdo jeho práci zpochybňuje, ale vždycky mu vysvětluji, že musí vysát i v místech, kam není vidět. On zastává názor, že kam oko nevidí, tam se nepráší, tudíž tam se vysávat nemusí…

Ovšem s přibývajícím věkem má už s vysáváním problém: většinou ho bolí záda, protože přece jenom tahle ta činnost vyžaduje nepříjemný předklon, a tak jsem se rozhodla, že mu tyto Vánoce nadělím vysavač robotický.

On sám si již nějakou dobu vyhledával o tomto spotřebiči informace na internetu, ale pořád nebyl schopen se rozhodnout, zda to je, nebo není dobrá investice. Dohledané recenze a zkušenosti uživatelů se různily taky podle typu přístrojů, jak s ním byli majitelé spokojeni. Ale před nějakou dobou si robotický vysavač pořídila do své domácnosti naše dcera, tudíž jsem měla možnost získat informace přímo od zdroje a posoudit jejich zkušenosti. Jejich Popelušku, jak si vysavač pojmenovali, jsem měla možnost u nich vidět v akci a zdálo se mi, že je spolehlivý, výkonný a šikovný.

Poradila jsem se tedy s dcerou a zetěm, kteří mi pomohli několik typů vyhledat a následně konkrétní model objednat – a už jsem se těšila na Vánoce. Volba dárku pro mého muže není totiž zase tak jednoduchá, ale z přístrojů má vždycky obrovskou radost, kupuje je rád i nám, protože to jsou v podstatě hračky. A v tomto případě se mi opravdu podařilo trefit se do černého.

O svátcích u nás byla jako vždy dcera s celou rodinou, takže přístroj manželovi pomohli zprovoznit, zadali nám aplikaci pro ovládání do mobilů, vysvětlili nám, jak to funguje – a vysávalo se hned na Boží hod. Já jsem se v tuto dobu věnovala svým povinnostem, proto byl takto proškolen především můj muž – koneckonců, byl to jeho dárek. Hlavně jsem se těšila na to, že mu ušetří čas. To jsem se tedy spletla.

Zatímco běžný uživatel robotickému vysavači zadá, kde má uklidit, a pak se sám věnuje bohulibějším a příjemnějším činnostem, můj manžel Šmudlu, jak byl pokřtěn vysavač u nás, vždycky spustí a pak za ním chodí a kontroluje ho. Když takto korzoval po bytě při Šmudlově premiéře, příliš mě to nepřekvapilo – ostatně sama jsem byla zvědavá, jak se bude Šmudlovi v úklidu dařit. Jenže manžela tento zvyk neopustil, a tak vysavač vysává a manžel za ním šlape. Zpočátku měl v ruce i mobil s aplikací, takže jedním okem koukal na Šmudlu, druhým sledoval „appku“, jestli tato zobrazuje pravdivě.

Nejvíc ho rozčiluje, že Šmudla po zapnutí a zadání příkazu, že má uklidit celý byt, odjede z místnosti, kde dokuje, do úplně jiného pokoje. Následuje manželova promluva do Šmudlovy robotické duše: „Můžeš mi říct, proč jdeš vysávat úplně někam jinam, když e-ko-no-mic-ky a lo-gic-ky bys měl začít tady – a ne, že přejedeš celý byt?“ Šmudla si jako správná „putzfrau“ nevšímá pitomých poznámek a „šúruje“ důkladně dál podle svého elektronického vědomí a svědomí, v jeho případě tedy spíše podle svého softwaru.

Při asi pátém vysávání za mnou takto připutovali do pracovny. Upozornila jsem manžela, že snad nemusí Šmudlovi neustále dělat garde, že se může jít klidně vykoupat, jak měl naplánováno. Bylo mi řečeno, že to nejde, neb je nutno Šmudlu kontrolovat.

„Nevím, proč bys to musel dělat, já automatickou pračku taky nechodím kontrolovat. Zapnu ji, a když vypere, zapiští a já jdu pověsit prádlo,“ oponovala jsem. Zadíval se na mne s výrazem ve tváři, který svědčil o tom, že přemýšlí, jestli by nestálo za to mě požádat, abych si u pračky dva tři prací cykly poseděla, čistě pro jistotu, abychom se přesvědčili, že například nešidí máchání…, ale pak poznamenal, že občas přece chodím nakouknout na pračku do koupelny,

„No ano,“ odvětila jsem, „když potřebuji zjistit, za jak dlouho bude hotovo.“

„Pračku už máme přece jen delší dobu, takže tu asi není potřeba tolik hlídat, i když možná bys měla…,“ chystal se můj muž rozvinout myšlenku.

Zařvala jsem, že nejsem Rain Man, abych koukala do pračky, jestli ten červený hadr padá pořád stejným směrem, vtom však našemu sporu učinilo přítrž shledání, že Šmudla zmizel. Vzhledem k tomu, že můj muž zrovna neměl v ruce mobil, zahulákal k nezvěstnému Šmudlovi: „Můžeš mi říct, kam jsi zdrhnul?“

Šmudla mlčel a tiše si vysával ložnici, kde byl následně objeven. Nechala jsem je, ať si dělají, co chtějí – oba. Úklid i dozor.

Po chvíli jsem zaslechla, že vysavač zahlásil, že má hotovo, a šel se zaparkovat.

„Já ti dám, ty zmetku kulatej, že máš všechno hotovo! A co ta kuchyň?!“ vykřikoval manžel.

„Jestli to nebude tím, že když jsi mu zadal úklid celého bytu, měl jsi do kuchyně zavřené dveře. Šmudla při průjezdu viděl, že je zavřeno, takže kuchyň následně vynechal.“

„No ale pak jsem ty dveře otevřel. Přece kouknu a vidím!“ rozčiloval se manžel.

Poradila jsem mu, aby Šmudlovi tedy zadal úklid jen této místnosti, a bude mít po problému.

Další den můj muž obvinil Šmudlu, že v šatně uklidil pouze do poloviny. Šla jsem se tam podívat: „No to je jasné. Poté, co jsi ho tady nechal vysávat poprvé, jsem posunula žehlicí prkno. Takhle to bral jako překážku, je tady úzký prostor.“

„Ale tady vidíš, jak je kontrola důležitá!“ triumfoval vrchní dráb.

V týdnu po Vánocích u nás zůstala vnučka bez rodičů. Zrovna seděla u stolu v kuchyni a kreslila si, když manžel spustil vysavač. Šmudla si to neomylně nabral směrem do kuchyně, kde zahučel pod kuchyňskou linku. Manžel jej (jako vždy) sledoval a vnučka se k němu zvědavě přidala. Po chvilce slyším, jak vnučka nařizuje: „Šmudlo, jestli to tam už máš hotové, tak vylez.“

Šmudla čirou náhodou hotovo měl, a tak skutečně vyjel. Vnučka pokračovala: „Teď běž doleva!“

Šmudla – spíš omylem – příkaz dodržel, což vnučku rozjařilo (a mého muže lehce dožralo). Vnučka tedy seskočila ze židle a jala se Šmudlu navigovat dál. Občas jsem zaslechla, jak Šmudlovi vysvětluje, kde má vysávat nyní, a v okamžiku, kdy řečený odjel jinam, blahosklonně pronesla: „No dobře, když myslíš, že líp bude vysát tam… ale pak se vrať sem!“

A takto, jako procesí, postupovali: v čele vrčící vysavač, za ním poskakující vnučka, následoval nesený mobil, konvoj uzavíral dozorující manžel. Stála jsem proti nim ve dveřích pracovny a připadala si být součástí špatného filmu. Pak jsem se zavřela do pokoje s radostným pomyšlením, že mám chvíli pro sebe. Vystačili si dobré půl hodiny.

V souvislosti s postupem vysávání jsme ten večer vedli s mým mužem spor na téměř akademické úrovni: manželovi, který zastává názor, že vysávat se má začínat v obýváku, jsem vysvětlila, že já vysávat začínám v ložnici, a dcera, když u nás ještě bydlela, to brala od chodby. Po celkem dlouhé diskusi jsem já trvala na tom, že je snad jedno, odkud se začíná, kterým směrem se pohybuje a kde kdo končí, důležité je, že je všechno uklizeno. Manžel tvrdohlavě prosazoval jediný správný postup (ten svůj) a konstatoval, že všichni zbývající členové naší domácnosti jsou spolek nebetyčně nelogických magorů, jemuž Šmudla může předsedat.

Nedávno mi zase dcera volala, najednou se zarazila a povídá: „On tam táta má nějaké jednání?“

„Jo, s vysavačem,“ odvětila jsem, „zase ho drezíruje, aby se naučil vysávat přesně dle tátou určeného plánu. Ale je to jeho oblíbená hračka. Spouští ho skoro každý den. Jenom doufám, že ho to neustálé dohlížení přestane časem bavit.“

„Nepřestane,“ prohlásila dcera téměř věštecky. „Pochop, že on z titulu svého zaměstnání, kdy musí kontrolovat práci svých podřízených, bere Šmudlu taky jako pracovníka, jehož práci musí řídit, sledovat a hodnotit.“

A tak jen čekám, kdy Šmudlovi zavede docházku, vypočte mu dny dovolené a zahrne ho do výplatní listiny.

Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)

Další články z této rubriky

Čas a řečigutentor-overlay

Čas a řeči

Stále se kolem nás mluví o prevenci a vlastní zodpovědnosti za své zdraví a já jen čtu, naslouchám a čekám.…
Lyže, které jezdily samygutentor-overlay

Lyže, které jezdily samy

Jsem pasivní milovník zimy a zimních sportů. Je mi v tomto období zima a moje emoce se přenášejí tak dokonale,…
Možná to znáte takygutentor-overlay

Možná to znáte taky

Někdo vás osloví nebo rádoby vtipně okomentuje, co jste právě udělali, takovým způsobem, že vám to není vhod. Co teď?

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*