Strašák zvaný taneční

Strašák zvaný taneční
Foto: Freepik

S příchodem zimy se v našem městě objevily plakáty s upoutávkou, kde se zájemci o tyto kurzy mají zapsat. A mně se udělalo špatně. Na rozdíl od mojí dcery, která se do tanečních těšila, protože od svých pěti let chodila do baletu, který navštěvovala až do svých osmnácti, u mne byla situace jiná.

Od mých prvních tanečních mě zachránilo to, že jsem se oficiálně vymluvila na zdravotní problémy. Neoficiálně jsem do tanečních odmítla chodit, protože na jednoho kluka připadaly dvě až tři holky. Doma jsem prohlásila, že nebudu chodit někam, kde bych seděla. K tomu jsem přidala i svůj herecký majstrštyk sestávající ze zoufalého ronění slz (krokodýl by zíral) a přesvědčování rodičů, že bych to stejně nezvládla po fyzické stránce. Táta s mámou mě stejně prokoukli a chvíli argumentovali tím, že na hřiště chodím hrát fotbal kdykoliv, ale já jsem zase tvrdila, že pokud by mi nebylo dobře, na fotbal nejdu.

Základy tance mě moji rodiče učili od malička. Oba tančili dobře, ovšem s profesionální výukou se to nedalo srovnat.

K té došlo až mnohem později, tou dobou už jsem byla tak dvacet let vdaná. Můj manžel do svých tanečních chodil rád, ale zase s postupem času některé tance s úspěchem zapomněl, takže jsme na tom byli hodně podobně, a tak přišel s nápadem. „Co kdybychom chodili do tanečních?“ prohlásil jednou po příchodu z práce domů. Cestou přes město totiž objevil, že se otevírají kurzy tanečních pro dospělé.

V zásadě jsem nebyla proti: přihlášení do těchto kurzů bylo podmíněno vždy účastí v páru. Ale že bych byla bůhvíjak odvázaná z toho, že budu chodit každý týden někam poskakovat, to zase ne. No co, uvažovala jsem, těch pár lekcí vydržím a bude pokoj.

Po druhé lekci jsem si v práci stěžovala kolegyním, že je to trochu náročné, přece jen už nejsme nejmladší. Kolegyně na mě zíraly: „Jak jsi svého muže přesvědčila, aby chodil do tanečních?“ – „Omyl!“ odpověděla jsem. „Do tanečních se u nás hrne můj muž!“ Všechny do jedné prohlásily, že ony by tak rády chodily, ale ti jejich partneři…!

V tanečních jsem si toho všimla taky. Na uvítací lekci, když jsme se všichni představovali, jsem prohlásila, že já jsem tady z donucení. Z dvaceti párů mě většina mužů objala pohledem. Po třetí lekci jsem se společně se všemi muži (krom toho svého) radovala, že polovinu „toho poskakování“ už máme za sebou.

Ale právě po této lekci jsem dlouhodobě onemocněla, a tak skončily naše první společné taneční, k velkému zklamání mého muže, který se pořád chodil vyptávat, jestli bych opravdu nezvládla výuku – no na neschopence to, naštěstí pro mě, nešlo, že…

Další rok mě na plakáty s náborem do tanečních upozornily kolegyně. Vteřinu jsem uvažovala, že oběhnu město a plakáty zamaluju nebo servu. Neudělala jsem ani jedno – a ani by mi to nepomohlo. Manžel si „náborářský článek“ přečetl v místním plátku.

Takže celá anabáze se opakovala – s tím rozdílem, že tentokrát se mi nepodařilo „utéct“. A navíc nás manžel po poslední lekci, kdy já jsem se radovala, že už mám vše za sebou, přihlásil do pokračování. Dcera, která ho v jeho aktivitě podporovala, nám k Vánocům nadělila taneční boty a mému utrpení nebylo vidět konce, protože pokračovací výuka byla celoroční. Pauzu jsme měli jen o prázdninách. Vyhlížela jsem je jako dítě školou povinné.

Do pokračovacích lekcí chodilo jen pět párů, a společně s nimi se dostavila i legrace. Například při výuce klasických tanců nás lektorka upozornila, že v tomto případě musí být „tělo na tělo“. A chodila kontrolovat jednotlivé páry. „Pořád to nemáte správně!“ vykřikovala u ostatních. Když přišla k nám a my jsme jí předvedli, jak perfektně dokážeme tuto figuru zvládnout, prohlásila: „No konečně, to je ono!“

„Pro nás není problém,“ utrousila jsem, „my do sebe z profilu zapadáme jako puzzle…“ a tím jsem tuto vyučovací hodinu dokázala „zrušit“.

Tak jsme protančili několik let.

Jednoho roku, v době před Vánocemi, jsem (asi jako každá ženská) nevěděla kam dřív skočit, dodělávala jsem současně cukroví i úklid. Jedním okem jsem pošilhávala na hodiny, kolik času mi zbývá do odchodu z domu na tanečky, a přemýšlela jsem, co ještě mohu stihnout, když za mnou přiběhl můj muž: „Prosím tě, pojď, musíme si honem zkusit ten valčík!“

S povzdechem jsem položila prachovku a šla, zatímco mi hlavou letělo: Všechny normální ženské doma finišují s přípravami na svátky – a já tady tančím…

Nakonec jsem Vánoce připravit zvládla – a možná i díky tomu tanci. Takže pokud se vám nechce péct nebo uklízet, zkuste si zatančit. Mohu doporučit.

Příjemný předvánoční čas a zvládnutí příprav přeje Olga Skálová.

Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)

Další články z této rubriky

Zabijačkové speciality.gutentor-overlay

Na zabíjačkové pochoutky zapomeň

„A tu černou zabíjačkovou polévku a jitrničky mám kde?“ přivítala nás naše babi a s mírně povytaženým obočím přehlédla naši…
Buchty Josefa Maršálkagutentor-overlay

Buchty od Josefa Maršálka

Se svolením Josefa Maršálka vám tuto sobotu přinášíme recept na jeho neodolatelné a vynikající buchty! Jejich příprava je snadná, a…
Romeo a tři Julie III.gutentor-overlay

Romeo a tři Julie – výlet

Když jsme ráno odjížděli serpentýnami z Corniglie napřed dlouho nahoru a potom dlouho dolů na pobřeží, modlili jsme se v…
Romeo a tři Julie II.gutentor-overlay

Romeo a tři Julie – už neprší

Hybaj rovno! To je heslo dnešního druhého dne výpravy Jarda Tour, cestovní společnosti pro vyvolené a zvláště otrlé jedince.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*