


Dalo by se říci, že floriografie, jak se odborně květomluva nazývá, existuje od té doby, kdy dárce chtěl květinou potěšit a sdělit něco navíc. Symbolika rostlin se uplatnila již ve starověkém Egyptě, stejně jako v Indii, kolébce buddhismu, jehož učení připomíná květ lotosu. V 16. století květomluva doznala značné obliby v byzantském světě, zejména v Konstantinopoli (Cařihradu), odkud se šířila do dalších zemí.
Ano, každý máme nějaké záliby. Velkou zálibou mého otce byla soukromá statistika. S železnou pravidelností si každý den zapisoval do kalendáře hned několik údajů: jakou teplotu mu ukázal venkovní teploměr, jaké bylo počasí a kolik vajec snesly naše slepice. Pak si vypracovával statistiky a údaje zanášel do nějakých nám nesrozumitelných grafů.
„To musíte vidět! Ale rychle!“ vtrhnul do obývacího pokoje můj manžel hned po příchodu domů a místo obvyklého pozdravu hned rozkazoval. Vrátil se zrovna ze školení bezpečnosti práce a požárního školení a zároveň porady firmy a ještě k tomu nějaké podnikové oslavy, která probíhala (jak jinak) v nedaleké hospodě.
Víte, jaké to je, když máte konečně chvilku času jen pro sebe? Káva voní, knížka i brýle čekají, až se s nimi vnoříte do společného světa příběhů. Jen si sednout do stínu a být chvíli v klidu, sami se sebou a svými literárními hrdiny, se zrnky skvělé kávy čerstvě pomleté a uvařené…
Těsto na perníky? Mám! Těsto na vánočku? Jasně! Už od rána kyne u topení. Tak ještě sbalit vál, váleček, mouku, vajíčko, zástěry a všechno to odvézt do cizího města, tam to upéct a nechat sníst cizím lidem. Takto vypadá ideální den naší rodiny. Protože Bača peče vánočku…
„Hlavně po příchodu nedávejte klíče do zámku, aby se ostatní dostali domů!“ dával manžel ráno instrukce a pro jistotu nám to třikrát zopakoval. Byly dva dny před Štědrým dnem a všichni tři jsme ten večer vyráželi na svoje vánoční večírky: já s kolegy z práce, manžel se svými kolegy a podřízenými z jeho práce a dcera s bývalými spolužáky ze střední školy.