Fejeton

Na stará kolena jsem se rozhodla, že chci ještě jednou prožít romantický víkend s manželem pod stanem. Dalo mi hodně práce mého muže přemluvit a ještě více času mi zabralo, než jsem v garáži našla náš starý stan. Mohli jsme vyrazit.

Říká se, že láska kvete v každém věku. Že by to platilo i pro starší ročníky mého vzezření? No, to teda silně pochybuji. Moje zahrada je momentálně úplně zpustošená a poslední květina na ní odkvetla v roce 2011, kdy mi zemřela má milovaná žena. Od té doby zeje prázdnotou, ztratil jsem sílu i motivaci ji dál zalévat, zvelebovat a doufat, že by na ní nějaká ta květina snad ještě někdy mohla vykvést.

Jestliže spadáte do kategorie seniorek a seniorů, tak především dámy se rády scházejí v cukrárně. Cukrárna je totiž velmi příjemným místem pro setkání s kamarádkou nebo i s více kamarádkami.

Noční návštěva pohotovosti není pro slabé povahy. Když bolest neustupuje a spánek je v nedohlednu, rozhodnutí vyrazit do nemocnice vypadá jako logický krok. Jenže co vás tam čeká, může být horší než samotná bolest – a taky mnohem absurdnější.

Před týdnem jsem zažil okamžik, o kterém jsem si nikdy nemyslel, že ho prožiju. Člověka až děsí, čím vším si v životě musí projít, aby měl věci tak nějak pod kontrolou, a to já rád. Všechno začalo na pohřbu mého kamaráda Radima. Radim zemřel v 68 letech na infarkt, pohřeb měl honosný a krásný, všude kolem truchlící rodina a kamarádi. Říkal jsem si, že takový pohřeb bych si taky přál – a pak mi to došlo. 

Manžel je moc hodný a často ho popadne záchvat laskavosti a chce se za každou cenu zapojit do domácích prací. Jeho přehnaná péče už v minulosti stála život téměř všechny naše květiny (přelil je) a naše kuchyň by zase mohla vyprávět o připálených hrncích. Tentokrát bylo na řadě prádlo. Manžel se totiž rozhodl, že vypere.

Pohledný muž, který je veselý a vtipný, je dobrý ve své práci a chodí do ní rád, vzpomene si, kdy má žena narozeniny, je pozorný, rád si vyjde do společnosti a umí na sebe upoutat pozornost, to je snem mnoha žen. Když má ještě smysl pro rodinný život, je to ideální partner do života.

Zamáčknu budík a vstávám. Je pondělí šest hodin ráno a autobus do práce mi jede přesně za 45 minut. Rychle dávám vařit vodu na čaj a jdu se zatím oblékat a líčit. Napůl ještě spím. Zatímco si nanáším řasenku na rty a rtěnku na oči (nebo možná naopak, vážně nejsem ranní ptáče), říkám si, jak to bude prima, až budu v důchodu.

Je pondělní dopoledne a já mám home office. Sedím zrovna u počítače a pročítám si e-maily, když vtom zazvoní telefon. Na displeji vidím cizí telefonní číslo, a tak mobil zvedám s mírnými obavami. Snad to nebude škola a snad není synovi špatně…Není. Je to Česká pošta.

Ve stáří se s nikým život nemazlí. Ze schopného člověka se jako mávnutím kouzelného proutku ze dne na den stává přerostlé mimino, které potřebuje veškerou cizí péči, aby mohlo dožít dalšího rána. Je to drsné, je to smutné, ale je to život.

Mé dospělé děti mě přemluvily, abych s nimi ve svých sedmdesáti letech vyrazila na týden na hory. Pronajali jsme chalupu, kde jsme se všichni měli ubytovat a hned po Vánocích jsme vyrazili. Kromě syna, jeho ženy a dvou jejich dětí s námi jela i dcera s přítelem. Celkem nás tedy bylo sedm. Doufala jsem, že ve stejném počtu se i vrátíme domů.

No, jo, už jste označováni společností jako senioři či seniorky. No, a co? Vždyť to nemusí znamenat žádnou dehonestaci, naopak můžete využít různých společenských výhod. Co vás dnes čeká? Obyčejný nákup v supermarketu.

Snacha mě požádala, abych vyzvedla vnučku ve škole. Bylo to úplně poprvé. Laurinka právě nastoupila do první třídy a doposud ji každý den vyzvedávala maminka. Ten den ale snacha nemohla a tak jsem souhlasila, že zaskočím. To jsem ještě nevěděla, co mě čeká.

Dcera mě poprosila, zda bych jí nepohlídala děti, zatímco ona bude u lékaře. Souhlasila jsem. Dvouletého Pavlíka a čtyřletou Emičku hlídám moc ráda. To jsem však ještě netušila, co si pro mě tentokrát děti připraví.

Milý Ježíšku, je to tady zas. Blíží se další Vánoce. Čas klidu a času s rodinou. Já jsem se nestihla ani vzpamatovat z těch minulých. Stále přemýšlím nad tím, jak je možné, že lidé propadají šílenství, boří se vozíky navzájem, soutěží o to, kdo dříve bude u ovoce a jestli stihne hodit do košíku majonézu na salát. Už pár týdnů před Vánocemi začíná boj, kdo napeče více druhů cukroví, kdo bude mít tu nejkrásnější vánoční výzdobu či kdo nejlépe uklízí dům.

Vánoce už se nám pomalu blíží a všechny nás čeká období plné příprav a shonu. Už se také těšíte? Tak jako každý rok i letos jsem narazila v obchodech na vánoční ozdoby už v srpnu. Lidé svátky opravdu nepodceňují. Vlastně není nic divného na tom, když máte oblečené kraťasy a z tašky vám čouhají dva vánoční balící papíry. Tak jako každý rok jsem si i letos řekla, že nebudu podléhat žádnému vánočnímu stresu a raději si zajdu na pěkný předvánoční koncert. Bojím se ale, že to opět nevyjde. 

Možná se vám to bude zdát neuvěřitelné, ale kdysi jsem městkou hromadnou dopravou jezdila ráda. Pozorovala jsem lidi kolem sebe, barvené listí nebo sněhové vločky snášející se k zemi. Dnes v autobusech trpím.

Zná to snad každý starší člověk, jsou v životě dny, které jsou skutečnou noční můrou, kterou  nechcete zažít na vlastní kůži.

Celý život jsem poctivě pracoval, protože jsem věděl, že v důchodu se mi toto úsilí vrátí, a to třeba i formou nových zážitků, které si budu moci dopřát. Skutečnost ale předčila má očekávání! Jen obyčejná cesta k očnímu lékaři se pro mě proměnila v boj o přežití, nad nímž může slavná Survivor show blednout závistí.

Jako správné seniorky si zapisujete do svého kalendáře i diáře významné události, které vás potkávají během vašeho života. Výrazně si poznamenáte datum, kdy jste objednaní k lékaři. Lékař je pro vás totiž něco jako „nadčlověk“, protože vám může výrazně ulevit nebo poslat na další vyšetření, aby se zjistilo, co vás vlastně trápí.