Těžce zkoušená tátova trpělivost

Miminko v otcově náručí.
Foto: Freepik – senivpetro.

U nás v rodině se traduje, že když jsem se měla narodit, řekl prý táta mým dvěma bratrům: „Jestli budeme mít kluka, bude to dobré. To budeme na mámu v přesile. Ale pokud se nám narodí holka, bude nás s mámou cvičit všechny!“

„Ale nás je pořád co do počtu víc,“ nesouhlasili s jeho tvrzením mí dva sourozenci.

„Vzpomenete na moje zlatá slova!“ pronesl táta, když jsem byla přivezena domů. 

A jak si tak zpětně promítám zážitky z dětství, na jeho zlatá slova skutečně došlo – a navíc mi bylo coby holčičce poměrně dost lumpáren prominuto. Výprask jsem od táty nedostala nikdy, a to jsem jeho trpělivost zkoušela docela hodně.

Například tenkrát, když měl táta jet s hudebníky na zahraniční zájezd a těsně před odjezdem hledal pas. Celá rodina obrátila dům vzhůru nohama, všichni hledali, vědělo se, že nikde jinde, než doma být nemůže. Já jsem tehdy byla malá, tříletá, a seč mi síly stačily, pomáhala jsem při hledání, ačkoliv pochybuji, že jsem věděla, co se to vlastně hledá. Pořád jsem tehdy s sebou nosila takovou dětskou taštičku a v ní jsem měla nacpané oblíbené hračky, malého medvídka, kapesníčky a podobné věci.

Po několikahodinovém hledání – to už se ovšem „jelo asi třetí kolo“ a uvažovaly se různé možnosti jako odcizení, spálení a podobné – se jeden z mých bratrů zadíval na moje příruční zavazadlo a udeřil na mě: „Co to tam vlastně máš?“

Cestovní pas na mapě.

Například tenkrát, když měl táta jet s hudebníky na zahraniční zájezd a těsně před odjezdem hledal pas.

Foto: Freepik – jannoon028.

Přitiskla jsem si prý tašku k sobě jako vzácnost a prohlásila: „Já tam mám tatínkův obrázek!“  Za mého mohutného pláče, že se mi bere poklad, byl obsah vysypán a ejhle! – tátův pas byl na světě. Nejen, že mi nebyl udělen výprask, ještě se můj otec chlubil, kudy chodil, jak ho jeho dcera zbožňuje.

Jednoho jara se táta rozhodl vysadit na zahrádce cibuli a salát. Já jsem mu přirozeně musela asistovat – vyzbrojena novým dětským zahradním nářadím, které mi koupila babi: kyblíčkem, lopatičkou, hrabičkami, motyčkou… Táta se věnoval záhonům. Zasadil cibuli a odebral se k pařeništi, kde vysazoval salát. Když dokončil i tuto činnost, vzhlédl byv spokojen se svým výkonem a shledal, že záhon s cibulí je nějak divně „přeoraný“. To už jsem mu nesla v kyblíku většinu cibulek, které jsem s úspěchem vyhrabala…

Salát

Táta se věnoval záhonům. Zasadil cibuli a odebral se k pařeništi, kde vysazoval salát.

Foto: Freepik – jcomp.

Jindy jsem mu téměř přivodila infarkt. Přišly jsme s mámou a babičkou z nákupu. V ručkách jsem třímala novou hračku, která mi byla v obchodě zakoupena: gumovou žábu s hadičkou a balonkem. Žabka byla zespod vybavena gumovou spirálou, takže když se balonek stisknul, spirála se nafoukla a žába poskočila. Byla to docela věrohodná imitace tohoto živočišného druhu.

Táta si tehdy po obědě dával dvacet na pohovce v obýváku – a mě nenapadlo nic lepšího, než mu hračku posadit na břicho a zkoušet, jak se jí bude skákat po této ploše. Táta se tím pádem probral, a když uviděl žábu, leknul se, zařval a odmrštil ji do kouta. Dotyčná ještě poměrně dlouho poletovala po pokoji, odrážejíc se od všeho možného, zatímco já jsem brečela a v ručkách držela balonek s hadičkou, teď už bez žáby. Svoje si schytala máma s babi, že mi tak „blbskou“ věc zakoupily.

Detail žáby.

Byla to docela věrohodná imitace tohoto živočišného druhu.

Foto: Freepik – brgfx.

Zlatým hřebem ovšem byla příhoda, která se u nás dlouho tradovala. Nutno předeslat, že táta byl poměrně klidný člověk a dle výše uvedeného je patrné, že toho vydržel opravdu hodně. Ale pokud se už rozčílil, řval na celé kolo. Také tehdy ho „chytil rapl“ a vřískal po celé rodině. Všichni stáli v pozoru, kočky byly zalezlé a pes se staženým ocasem se rovněž někam schoval. Nikdo se neodvažoval ani pípnout.

V okamžiku, kdy otec nabíral dech k dalšímu hulákání, se do naprosto hrobového ticha ozval můj zpěv postrádající hudebního sluchu. Máma s odstupem let přiznávala, že v té chvíli jí přišly reálné dvě možnosti: buď že tátu trefí šlak, nebo – a to se jí jevilo jako výrazně pravděpodobnější – že táta rozsápe celou rodinu. Nestalo se ani jedno. Otec se rozřehtal na celé kolo. Rodina se ovšem shodla na tom, že tohle extempore prošlo jedině díky tomu, že jsem to zpívala já. Jen pánbů ví, jak by to dopadlo, kdyby se tehdy někdo přidal k mému: „Neťukej, neťukej, naši ještě neležejí, neťukej, neťukej, náš táta je divokej…“

Zdroj: redakce – Olga Skálová

Další články z této rubriky

Lákal by vás návrat do školy?gutentor-overlay

Lákal by vás návrat do školy?

Ruku na srdce, kdo si podobnou otázku někdy nepoložil? Ostatně ne nadarmo se říká, že školou procházíme pořád.
Vojnagutentor-overlay

Vojna

Pro později narozené, neboť předpokládám, že na tyto stránky zavítají, uvádím nezbytné vysvětlení: ZVS neboli základní vojenská služba (lidově vojna,…

4 Comments

  1. Něco podobného jsem dělala i já, dnes 70tiletá. Já zase koupala kuřátka. Žádné nepřežilo. Bráchové byli o 10 a 8 roků starší. Vše bylo vždy odpuštěno. Vymodlená holčička.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*