


Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši na krk, kterou jsem dostala od svého kamaráda kdysi k narozeninám. Nevlastním nic z luxusních značek. Své staré hipsterské auto Ježuru jsem zdědila a od prvního dne, co ji mám, jsem začala znovu řídit.
Jestli mě něco ubíjí, je to stereotyp. Jestli mě něco ničí, jsou to neustálé změny. A mezi tou pumou v kleci a štvanou lesní zvěří se snažím najít vnitřní klid a rovnováhu. A klíče od klece. Když máte pod kontrolou dvířka, kterými můžete procházet dovnitř i ven podle vlastní potřeby, je…
Lidstvo je tak rozmanité, že rozčlenit ho do skupin a kmenů jako živočichy nestačí. Jsme daleko rafinovanější, záludnější, laskavější, chytřejší i mnohem hloupější než rostliny. Od ostatních živých organismů na Zemi nás dělí hlavně skutečnost, že si při setkání podáváme ruce. A řeknu vám, to je někdy zážitek!
Letos už nezapomenu popřát k narozeninám nikomu, protože jsem si pořídila skvělý vynález: narozeninovou knížku do kabelky. Pracně jsem dlouhodobě sbírala data narození, opisovala oznámení z Facebooku, vyptávala se přátel na jiné přátele, udělala jsem si pořádek v rodině. Knížečka kapesního formátu má jen 12 dvoustran s měsíci roku a řádky pro každý den.
Ještě zajímavější než přímá zkušenost z dovolené s maminkou, je poslouchat ji, jak o ní vypráví ostatním. Role se nečekaně obracejí a z vyprávění vycházím jako někdo, kdo se snažil, ale… „Barča si s tím Španělem něco povídala anglicky, ale vím já, jestli mu něco rozuměla?“ líčí například mou snahu zajistit jí co největší komfort.
„Tož bať,“ odpovídá stále častěji maminka. Je to znamení, že je opravdu spokojená. Kdo by taky nebyl? Musím přiznat, že tohle je největší luxus, jaký jsem kdy v životě zažila. Ani maminka, ani já něco takového nepotřebujeme, nevyhledáváme, nevyžadujeme, žijeme poměrně skromně a pokorně. Ale když už tedy Pánbu dal.
Vždycky jsem si zakládala na svém rukopisu. Měla jsem v 1. třídě jako první ze všech „číňana“, propisku s tence píšící náplní. Byli jsme generace, která už nepsala inkoustem ani v plnicích perech. Postupně jsem se vypsala do rukopisu, který byl obtížně čitelný, ale při troše snahy se rozluštit…
Cítím, že se blíží něco jako konec světa, řekla mi na konci loňského roku moje kamarádka Jana, bytost vnímavá, duchovní, laskavá. V mnoha ohledech jí věřím víc než sobě, ale tohle mi nešlo do hlavy. Odpočítávala jsem dny do konce šíleného roku 2021. Těšila jsem se na nové začátky. Ale konec světa? Ani náhodou!
Sleduju tě na Facebooku, usmívá se na mě bývalá kolegyně, kterou potkám na ulici. Čtu všechny vaše články ve Žlutém, tvrdí mi prodavač ve stánku se svařákem. Podle postů na sítích máš úžasný a velmi pestrý život, usmívá se Blanička, která ovšem vidí i za zrcadlo. Chvílemi to vypadá, že mě sleduje a čte celý svět.
Pozorní čtenáři už jistě dávno postřehli, že jsou v mém životě věci, lidé a situace, které mě dokáží rozčílit více než jiné. K nim patří zcela jistě obaly, které nejdou rozbalit, zavírání, které nejde otevřít, uzávěry, které nejdou povolit. Prostě balení, které vám má život usnadnit, ale málem vás o něj připraví.
Očekávání versus skutečnost. To je vždy největší úskalí vánočního nadělování. V nejlepší víře nakupujete druhým a oni v nejlepší víře nakupují vám. Ale ta radost, to tetelení v břiše při rozbalování dárků někdy ne a ne přijít. Dobrá zpráva je, že ještě máte čas to změnit. Zapomeňte…
Ráda bych vám představila paní Jiřinu Liebermannovou, která se vrátila z Latinské Ameriky na Valašsko. Mezi její žáky patří například cimbalisté Růžena Děcká, Dalibor Štrunc nebo Jan Rokyta. Dvakrát odešla se svým mužem Emilem do Latinské Ameriky, nejprve do Bolívie, později do Mexika, kde strávili 34 let.