Kromě setrvalé snahy zhubnout se na mém seznamu předsevzetí neustále objevuje položka: zlepšit svou angličtinu. Ne že bych anglicky vůbec neuměla, jen jak celý život pracuji s českým jazykem a všemi jeho nuancemi, jak vytvářím složitá souvětí a hledám zajímavá česká slova, neumím myslet ani vyjadřovat se v holých větách. Navíc jsem žena, poněkud komplikovaná. Proč to vyjádřit jednoduše, když to jde složitě? Angličtina je geniální právě v té výstižnosti a zároveň jednoduchosti. A to mně nejde.
Většina mých učitelů angličtiny z poslední doby se na naše společné lekce těšila. Poslední z nich, anglický chlapec James, je neskutečně laskavý a zdvořilý. Leč i u něj časem došlo k efektu, který moje vyjadřování v angličtině nechtěně působí: lidé se smějí.
Ne že by na smíchu bylo něco špatného, určitě je to lepší, než kdyby lidé plakali. Jen si nejsem úplně jistá, jestli se smějí tomu, co jsem řekla, nebo je pobavilo to, jak jsem to řekla.
Když cizí jazyk není vaší přirozeností, ale vy mluvit musíte, abyste například na zahraničních cestách dostali to, co chcete, použijete cokoliv. Alespoň já už jsem dávno ztratila zábrany z toho, že udělám gramatickou chybu nebo nevhodně použiju minulý čas místo předpřítomného (předminulý jsme nepoužila nikdy v životě). A většinou se mi v krizových situacích nějaká slova vybaví, i když jsem netušila, že je znám.
Tak jsme se například s mou kamarádkou Hankou dostaly na mši do katedrály sv. Pavla v Londýně. Statný černoch u vstupní kontrolní brány měl pochybnosti o naší víře a zařadil nás mezi turisty, pro které je vyhrazen jiný čas s poplatkem. Hana na něj mluvila velmi krásnou angličtinou, vždyť ji také celý život učila, avšak neobměkčila ho. Já jsem v náhlém pominutí smyslů chytla pána za ruku a s hlubokým pohledem do očí jsem mu řekla: God bless you (Bůh vám žehnej). A on nás bez zaváhání pustil dál. Někdy méně znamená více a štěstí občas sedne na vola, jako jsem já.
Včera jsem měla opět možnost konverzace v angličtině. Jsem stále na mezinárodním festivalu cimbálu, tak to není nic divného. Posilněna několika slivovicemi jsem se dala v noci po koncertech do řeči s americkým mladíkem Garrettem, který žije už pět let v Japonsku a učí se tam hře na nástroj zvaný koto. Je to blonďák v kimonu, který na první pohled působí asijsky plaše a distingovaně. I on si však dal pár panáků slivovice. A tak jsme se opravdu dost nachechtali, i když každý asi z trochu jiných důvodů. Po půl hodině jsem se dozvěděla, že jsem rozená komička. Po hodině už jsme se bavili o cestě do Japonska nebo Ameriky, kam se po letech vrací na univerzitu dodělat si doktorát. A když jsem odcházela, objal mne a, pokud jsem mu dobře rozuměla, zeptal se: Chceš být mou druhou matkou? No co myslíte, řekla jsem ANO. Děti moje, patrně máte dalšího sourozence.
Teď už je ráno, a ještě pořád se tomu směju. Skvělá zpráva je, že si události včerejší noci navzdory svému věku a té slivovici pořád pamatuju. Až Garretta dnes potkám, budu raději udržovat japonský odstup a zdvořilost, dokud se nevyjasní, zda si ze včerejší lekce czenglish něco pamatuje i on. Aspoň naše tajné heslo LOVE YOURSELF (měj se rád).
To je závěr dne s pořadovým číslem #359.
Vaše Bára
Zdroj: Redakce – Barbora Janečková(www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru V.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlay
Máme vnučku dodělává si Mgr….je introvert ale jinak chytrá ,,potřebovala by pomoci ..má napsané tři knihy bohužel nejsme zámožní a měla by snahu je vydat ,,je to asi fantastika ,,jinak odebírá a má plno knih od p,Dobrovského,,už je nemá ani kam dávat je mě líto že neví jak to udělat aby knihy ukázala jiným lidem..Poradte prosím Babička 71.let