Zoufalcův španělský deníček IV.

Zoufalcův španělský deníček IV.
Foto: Pixabay

19. října 2022

Růžová laguna

Můj muž ráno stele postele. Znamená to, že tu plachetku, pod kterou spíme, poskládá do úhledného čtverečku. Plachta vypadá, jako by právě vyjela z mandlu. Když stelu já, vznikne něco jako origami. Ty nejbanálnější věci v životě mi prostě nejdou. Zato mi výborně jde nicnedělání.

Přiznávám, že mám v hlavě úplně vymeteno. Nečtu. Nepíšu. Nemám žádné zprávy z domova ani ze světa. Jediné, co mě aktuálně tíží, je vysoká vlhkost vzduchu, protože mi neschne prádlo. A všechno je takové lehce nasolené. Odpojila jsem se od chaosu a napojila jsem se na přírodní rytmy. Potrvá to jen pár dnů, než do programu zapojím práci. Ale zatím si užívám týden dovolené.

Zoufalcův španělský deníček IV.
Foto: Barbora Janečková

Vítáme s Pavlem slunce vycházkou na útes, občas i koupáním v naprosto klidném ranním moři. Čerstvá bageta z obchodu, který je otevřený non-stop. Snídaně. V klidu. Je čas. Je třeba vydýchat ranní úprk za červánky na obzoru, protože mě můžete vidět utíkat jen v případě, že běžím směrem k moři.

Už raději nepořizuju další fotky a jen vnímám ten klid a mír. Toho se nedá nabažit.

Každý den se vydáváme jinam, abychom to tady trochu prozkoumali. Jeden den jsme se vydali přes celé město pěšky až k růžové laguně (Laguna Rosa). Šli jsme část cesty po Avenida Habaneras, což se nedá přeložit, ale má to kubánské kořeny. Avenida se od Calle liší v tom, že to první je hlavní třída a to druhé obyčejná ulice. Na Avenidas jsou obvykle palmy a více obchodů, takže cesta je zábavnější, ovšem musíte se na úzkých chodnících vyhýbat více lidem, což je otravnější.

Bláznivý nápad jít k laguně pěšky měla už jen druhá skupina Čechů, se kterou jsme se srazili těsně před cílem u zamčené brány.

Jinak jsme tu skutečně za dva týdny neslyšeli češtinu. Google nás sice dovedl správným směrem, ale nikdo mu neřekl, že cesta pro veřejnost tudy nevede. Bizarní je, že dovnitř se dostanete jen jako pasažéři turistického vláčku, který si bránu otevře. Začíná být vedro. Na vláček se musíme vrátit dobrou polovinu cesty zpět a zahnout do přístavu, jeden nám samozřejmě ujel před nosem. Musíme zaplatit za další, samozřejmě. A chytit místo, protože je vyprodáno.

Ranní vstávání z postele.

Maličkosti

Je váš život plný maličkostí nebo naopak velkých věcí? Jak moc velká může být maličkost?…
Číst dále

Plánovali jsme si polehávání na břehu solné laguny a koupání na zajímavém místě. Oh, jak jsme byli naivní. Růžová laguna připomíná Mrtvé moře, které je taky velké, ale přes plot se dostanete dovnitř jen na několika místech, většinou placených. Vláček si to fičí cestou, kterou už velmi dobře známe, a brána se otevírá.

Čekala jsem přírodní park, ptáky, fotogenické scenérie. Ocitli jsme se v bílém pekle.

Vjeli jsme do továrny na výrobu soli, doslova mezi bílé obří hromady, na které stroje sypaly další a další sůl. Pak nás vyložili u laguny, která nebyla růžová, ale spíš modrá, a po solí vysypané cestě jsme se prošli a vyslechli jsme si výklad průvodkyně, kvůli M. ve španělštině. Bylo nesnesitelné vedro, po čele mi stékaly potůčky potu, a ještě jsem se musela tvářit, že průvodkyni rozumím, protože nás v hloučku pro španělský výklad bylo jen pár.

Zoufalcův španělský deníček IV.
Foto: Barbora Janečková

To horko, které se ještě násobilo v bílém prostředí, bylo nepopsatelné. Laguna přesto rozhodně nelákala ke koupání, ani to nebylo dovoleno. Mohli jsme si ji vyfotit, což jsem udělala, a v určitém úhlu byla voda lehce narůžovělá. Může za to jednobuněčná řasa Dunaliella salina, která obsahuje vysoké množství beta-karotenu. Vyskytuje se jen některé měsíce a růžová je viditelná jen pod určitým úhlem. Zato je ve vodě tolik soli, že se vyváží i do Ameriky. Konkrétně je v jednom litru zdejší vody 30 gramů soli. 

Já bych ale v tuto chvíli dala království za trochu stínu a studené pivo.

Zoufalcův španělský deníček IV.
Foto: Barbora Janečková

Celý vláček čekal s odjezdem na posledního nakupujícího u turistické pasti zvané stánek se solnými suvenýry. Všichni se modlili, ať už se rozjedeme a trochu vánku osuší naše skráně. Ovšem ten pán si v klidu vybral ještě jednu solničku, pak nemohl vytáhnout platební kartu z peněženky, pak ji nemohl zasunout zpět. Znovu rozvážně prohlédl svůj nákup než ho opatrně, jako růžový porcelán, uložit do batohu. A pak ještě zopakoval postup při dodatečném nákupu vody. Teprve pak se rozvážně a s bezelstným úsměvem vydal k vláčku a nasedl. Byl to můj muž. A ta voda byla pro mě.

Zdroj: redakce – Barbora Janečková (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Zoufalcův španělský deníček V.gutentor-overlay

Zoufalcův španělský deníček V.

Přímořská letoviska obvykle mají místo, kde se my turisté scházíme, i když už slunce zapadne. Když nemůžeme plavat a chytat…
Zoufalcův španělský deníček IV.gutentor-overlay

Zoufalcův španělský deníček IV.

Můj muž ráno stele postele. Znamená to, že tu plachetku, pod kterou spíme, poskládá do úhledného čtverečku. Plachta vypadá, jako…
Zoufalcův španělský deníček III.gutentor-overlay

Zoufalcův španělský deníček III.

Město Torrevieja má 320 slunečných dnů v roce. Podle 30letých statistik tady v říjnu prší maximálně tři dny. Bohužel jeden…
Zoufalcův španělský deníček II.gutentor-overlay

Zoufalcův španělský deníček II.

Jak jsem uvedla na konci prvních zápisků, dorazili jsme do města Torrevieja na východním pobřeží Costa Blanca. Je to místo,…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*