Pozor, vyletí ptáček!

Staré fotografie na stole
Foto: depositphoto

Kolik máte fotografií svých praprarodičů z doby jejich mládí? Na kožešině od fotografa, od prvního přijímání, sváteční rodinnou fotku, možná portrét ze školního tabla a pak svatební fotografii. Pár malých momentek z dovolené, na kterých ani lupou nepoznáte, kdo je kdo. Když se někde objeví fotografie z vašeho města z počátku století, je kolem toho povyk a muzeum vyvěšuje státní vlajku. Staré zažloutlé fotografie jsou prostě vzácné. Nejtěžší je najít je a ze střípků poskládat obraz té doby a lidí, kteří v ní žili.

Generace, které přijdou po nás, budou mít zjevně opačný problém. Jak mezi miliardami fotek najít ty opravdu důležité. Určitě je bude vyhodnocovat nějaký robot, protože normální člověk by zešílel. Zkoušeli jste někdy mazat fotky v mobilu či počítači a vybírat ty, které si z dovolené u moře necháte vyvolat? Tak mi určitě rozumíte. Každý miluje fotografování a pořizování tisíců různých záběrů téhož, nejlépe sama sebe. Každý nenávidí následné třídění a archivaci fotek. Svých, natož cizích. Neznám nic nudnějšího než prohlížení fotografií jiných lidí z míst, kde jste nebyli. Nemluvím o krásných fotkách přírody z cest či dokumentárních fotkách. Ale vydržte projekci stovek stejných fotek z dovolené vašich přátel. A to je naše maminka na pláži a to je maminka o kousek dál a tady už má kotníky v moři …

Paměť mobilů a datových karet se zvětšuje, naše paměť i trpělivost jdou opačným směrem. Vyfotíme si místo, kde parkujeme, protože není možné si to dvě hodiny zapamatovat. Pro samé fotografování selfíček před hradem patrně ani nevíme, jak ten hrad skutečně vypadal. Ale nám to na fotce před ním výjimečně sluší a nohy vypadají v záběru štíhlejší. Opar nad rtem vyretušujeme, pozadí vlastní vylepšíme a pozadí hradní nakonec rozmázneme. Koho zajímá nějaký hrad?

Abyste rozuměli, já taky pořád fotím. Nejsem o nic lepší než ostatní. A také stejně trpím, když jsem vystavena neustálé konfrontaci se svým obrazem na displeji.

Nikdy v historii se nikdo neviděl na fotkách tak často a tak detailně jako naše generace. A někdy je to tristní zážitek. Zvláště když těm ostatním to na každé fotce tak sluší.

Můžete fotky prohnat photoshopem a filtry a digitálně vylepšit realitu, ale ten první pohled na nevydařený záběr vám z hlavy nikdo nevymaže. To jsem já? Nevím proč, ale fotka je z nějakého záhadného důvodu osobnější než pohled do zrcadla. Snad že si myslíme, ža ta krabička nás sama nějak vylepší – a taky už to umí. Ale fotku podbradku zespod s přímým pohledem na temné kruhy pod očima nad obřím nosem nezachrání žádný chytrý algoritmus. Jsme to my a musíme se s tím nějak vyrovnat. Nebo rychle fotku smazat.

Dnes opět přichází na řadu písnička. Její slova o vyrábění vzpomínek se k tématu celkem hodí.

 „We keep this love in a photograph. We made these memories for ourselves.“

„Tuto lásku uchováváme na fotografii. Tyhle vzpomínky jsme si vytvořili sami.“

Den #345 radí mazat nepodařené fotky dřív, než je v příštím století robot vyhodnotí jako zásadní momenty naší doby.

Vaše Bára

Zdroj: redakce – Barbora Janečková, www.uzasnabara.cz

Píseň: „We keep this love in a photograph. We made these memories for ourselves.“

Další články z této rubriky

Matka s dcerou mají kávu v platovém kelímku při procházce.gutentor-overlay

O matkách a dcerách

Odpočítávání dnů je děsivější, než jsem si kdy myslela. Zatímco v jiných případech, třeba když vojáci stříhali metr do civilu, šlo o to…
žena se dívá do zrcadlo a usmívá se.gutentor-overlay

You are so beautiful

Tak se mi zalíbily ty názvy písní v titulku, že v tomto experimentu pokračuji. Joe Cocker a jeho slavný song se k dnešnímu blogu velmi hodí.
Už teď je mi zima…gutentor-overlay

Už teď je mi zima…

Tak nám nečekaně – kdo by to taky předpokládal, takhle v polovině září – přišel podzim. Ochladilo se a to…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*