Žehlení za drink

Starsá žehlička na krajkové uruse.
Foto: Pixabay

Při nedávném setkání s přáteli jsem slyšela od Habči zajímavou myšlenku. Nežehlí doma zadarmo. Žehlí a popíjí long drink, který jí k práci přinese Jirka. Je to harmonické manželství a patrně se mám ještě hodně co učit. Ztratila jsem třicet let žehlením zdarma!

Nevadí mně prát, sušit prádlo pěkně postaru venku, aby vonělo nejen umělým aroma pracího gelu, ale hlavně sluníčkem a větrem. S automatickou pračkou je to nekonečná pohoda. Když někomu vyprávím, že jsme za mého dětství doma měli prací sobotu a prali jsme dole v prádelně za asistence babičky, skoro se zdráhají tomu věřit. Ale měli jsme z okapu svedenou dešťovou vodu do nádrže, ze které se brala voda do necek na namáčení prádla. Potom se zatopilo pod kotlem, aby bylo dost horké vody, a prádlo se postupně dávalo do obří kovové pračky a z ní do obří kovové odstředivky, která skákala po kamenné podlaze a voda z ní vytékala do járku až do svodu s ozdobnou kovovou mřížkou uprostřed prádelny. Já jsem klečela na dvoře u venkovního kanálu a čekala jsem, až pod mříží uvidím protékat pramen čisté vody. „Už teče! Už teče!“ Ještě teď si tu radost vybavuju.

Ne, nechodila jsem do školy bosa přes strniště, se sešity svázanými provázkem. Ale vybavení prádelny pořád ještě máme. Velký zvon, kterým se prádlo v kotli nasávalo dovnitř a zase ven. Upřímně doufám, že by ho třeba mohlo chtít nějaké muzeum, kam budu vodit vnoučátka a vyprávět jim o svém skromném dětství. Bylo idylické a žádným pocitem nedostatečnosti jsem netrpěla, i když jsme neměli teplou vodu ani na koupání, a kromě víkendového roztápění lázeňských kamen, kdy jsme se po dvou střídali v jedné vodě ve vaně, jsme si vodu brali do džbánu z hrnce na kamnech.

Neměli jsme ani telefon, ani auto. Vlažný vztah k materiálním věcem je prostě u nás dědičný. Zato mám moře vzpomínek na společné dovolené, výlet do hruškové zahrady a historky, kterým se smějeme ještě dnes.

Jednoznačně ale už třetí generace žen v našem domě chybovala. Praly jsme a žehlily zadarmo. Ale tomu je konec! Včera jsem si vyžádala ke smažení řízků červené víno, a jak mi to šlo od ruky.

Závěr dne #266 zní: Nejen žehlení, ale žádná domácí práce, jejíž plody sklízejí všichni členové domácnosti, už nebude zadarmo. Jen nevím, jestli ze mě bude alkoholik nebo začnu vymáhat po svých bližních jiné, ke svým játrům vlídnější protislužby.

Ne, sire, to není vzpoura. To je revoluce!

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Zoufalcův španělský deníček V.gutentor-overlay

Zoufalcův španělský deníček V.

Přímořská letoviska obvykle mají místo, kde se my turisté scházíme, i když už slunce zapadne. Když nemůžeme plavat a chytat…
Zoufalcův španělský deníček IV.gutentor-overlay

Zoufalcův španělský deníček IV.

Můj muž ráno stele postele. Znamená to, že tu plachetku, pod kterou spíme, poskládá do úhledného čtverečku. Plachta vypadá, jako…
Zoufalcův španělský deníček III.gutentor-overlay

Zoufalcův španělský deníček III.

Město Torrevieja má 320 slunečných dnů v roce. Podle 30letých statistik tady v říjnu prší maximálně tři dny. Bohužel jeden…
Zoufalcův španělský deníček II.gutentor-overlay

Zoufalcův španělský deníček II.

Jak jsem uvedla na konci prvních zápisků, dorazili jsme do města Torrevieja na východním pobřeží Costa Blanca. Je to místo,…
Zoufalcův španělský deníček I.gutentor-overlay

Zoufalcův španělský deníček I.

Mám takovou zásadu – nikdy nepíšu Zoufalcovy zápisky z rodinné dovolené. Čtenáři, kteří sledují zápisky delší dobu, jistě chápou proč.…
Úžasná Bára na břehu rybníkagutentor-overlay

Jen tak ležet na hladině

Často jen tak sedím a čumím. V hlavě prázdno. Jsou to krásné okamžiky totálního souladu s okolím, které vlastně neexistuje.…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*