Jak mému muži uletělo UFO

Silueta muže proti nočnímu nebi.
Foto: Freepik.

„To musíte vidět! Ale rychle!“ vtrhnul do obývacího pokoje můj manžel hned po příchodu domů a místo obvyklého pozdravu hned rozkazoval. Vrátil se zrovna ze školení bezpečnosti práce a požárního školení a zároveň porady firmy a ještě k tomu nějaké podnikové oslavy, která probíhala (jak jinak) v nedaleké hospodě.

Byl letní večer, ale jeden z těch, kdy se hodně ochladilo. Já v těchto chvílích moc ráda žehlím, protože se alespoň od tepla žehličky zahřeji. Dcera, která se tehdy učila na zkoušky, seděla zachumlaná v dece kousek ode mě a chvíle mého žehlení mi „zpříjemňovala“ tím, že mi svá témata odříkávala nahlas, s tím, že takhle jí to jde nejlépe.

„Venku na obloze jsou vidět taková světélka! Sledoval jsem je celou cestu z hospody domů!“ vykřikovala hlava naší rodiny.

„Že by to byly hvězdy?“ otázala jsem se lakonicky, zatímco dcera se poprskala horkým čajem, kterým se v mezičase zahřívala. A ihned dodala: „Nevídaná věc, hvězdy na obloze… – kdo by to čekal?“

Pokračovala jsem ve své práci, zatímco můj muž proběhl kolem nás. V mžiku byl zpátky: „No pojďte! Je to vidět z balkonu! A nejsou to hvězdy, tyhle se hýbou – putují. Takový pravidelný útvar. Přesně takhle se chová UFO. Kdybyste se jenom trochu o tuto problematiku zajímaly, tak to víte.“

Odvětila jsem, že mne momentálně zajímá kupa prádla v koši za mnou, a dcera dodala, že ji zase skripta před ní.

„To muselo být ovšem náročné školení,“ konstatovala jsem, „když se hvězdy hýbou…“

Manžel téměř přešel naše rádoby vtipné poznámky, při kterých jsme se my dvě docela bavily a dohadovaly, jestli v případě, že by mého manžela „ufoni“ odvezli jako lidský vzorek, vrátili by ho ještě během cesty, nebo až v okamžiku, kdy by jim začal organizovat život u nich na planetě. K tomu manžel jen lakonicky poznamenal, že měl jedno pivo, a neustále přebíhal mezi balkonem a obývákem, aby:

  1. průběžně kontroloval podezřelý objekt,
  2. nás vylákal na balkon,
  3. nám vysvětlil problematiku mimozemských civilizací.

„A co zelení mužíčkové s tykadélky?“ otázala jsem se nevinně. „Ti už byli s vámi na školení, nebo se k tobě přidali až cestou domů?“ Pochopitelně se mi nechtělo přerušovat práci, ani se vzdát tepla, které vznikalo při žehlení. Spíš jsem chvílemi uvažovala, že se omotám kolem žehlicího prkna, neboť neustálé pobíhání manžela a otevřené dveře ven způsobovaly ochlazení. Ani dcera se nemínila vzdát svého vyhřátého pelíšku a deku si přitáhla až pod bradu.

„Jste úplně mimo!“ rozčiloval se náš odborník na UFO a donutil nejprve dceru, aby odložila skripta a šla s ním na balkon. Celkem rychle byla zpátky a referovala mi, že „táta nekecá“. To už jsem skončila s žehlením a poté, co jsem si na sebe navlékla huňatý svetr a vlněné ponožky – protože mi bylo jasné, že jinak stejně nebudu mít pokoj – jsem se i já vypravila na balkon.

To, co jsme viděli, bylo opravdu zajímavé: shluk pravidelného seskupení světel, který se pohyboval vždy chvíli na jednu a potom na druhou stranu. Při tom se otáčel a světla se trochu zabarvovala.

„Je to opravdu zvláštní,“ pravila dcera, „ale nepřibližuje se to. Spíš jako by to chodilo sem a tam…“

„To je právě ono! Kdybyste měly pojem o této oblasti vědy, věděly byste, že právě takto monitorují terén…“ – a pokračoval v přednášce.

„Až to přistane, tak mi řekni,“ mínila jsem se vrátit do tepla, „půjdu se s nimi přivítat.“ A odešla jsem si napustit horkou vodu do vany.

Když jsem, prohřátá voňavou koupelí, uléhala do postele, manžel se vracel z balkonu s oznámením, že už nejsou vidět, a těšil se, kterak si na titulních stranách celostátního tisku přečte o UFO nad naším městem – protože jistě nebyl sám, kdo je pozoroval!

Přečetl, a to hned následujícího dne. Ale radost z toho neměl pražádnou. Jednak se nejednalo o celostátní periodikum, ale pouze o místní plátek, a jednak se zmíněná informace krčila v malém rámečku zhruba na patnácté straně. Tento oznamoval, že předchozího dne byl provoz nové diskotéky v našem městě slavnostně zahájen světelnou show.

Na spolupráci s NASA si tedy manžel musel nechat zajít chuť.

Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)

Další články z této rubriky

Zabijačkové speciality.gutentor-overlay

Na zabíjačkové pochoutky zapomeň

„A tu černou zabíjačkovou polévku a jitrničky mám kde?“ přivítala nás naše babi a s mírně povytaženým obočím přehlédla naši…
Svátky dva v jednomgutentor-overlay

Svátky dva v jednom

To mi bylo dvanáct let a velikonoční víkend jsme tehdy trávili na chatě. Už pár dní bylo nádherné jaro. V…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*