Stačí pár šedých zimních měsíců bez většího povyražení a slunečního svitu a cítím, že uvadám. Jak vtipně poznamenala moje dcera, máme doma Bídnou Báru. Nic mě nebaví. Na nic se netěším. A taky mně ubývá sil. Je nejvyšší čas spustit záchrannou akci.
#365 Cesta za splněným snem
Včera to bylo právě 7 let, kdy se nad ránem zrodila v mé hlavě Úžasná Bára. Dotáhla jsem tento projekt do nečekaných poloh a nechala ho žít si vlastním životem. Tak jsem se rozhodla, že je třeba věnovat aspoň 7 dní jen sama sobě. Do akce Zachraňte Úžasnou Báru se zapojují postupně různé kamarádky a spřízněné duše. U jedné bydlím, s jinou jdu do divadla, s další na oběd nebo aspoň na kafe.
Jsem v Praze, kde je blaze, dost daleko od domova a dost blízko k takovému množství kulturních akcí, že se z toho možná úžasně cvoknu.
Přes den samozřejmě pracuju, žádné flákání. Takže je to opravdu Úžasná výzva.
Jako první jsem si nadělila druhou premiéru Dvořákovy Rusalky v Národním divadle. Chalupa po strop, a to doslova, vyprodaná. V celém divadle bylo jedno jediné volné místo v lóži. Tohle nebyl zrovna low cost jako zbytek pobytu, ale když musíš, tak musíš. K večeři rohlíky z domova a pak už teta s igelitkou s lístečkem, jak se tam tramvajemi dostat, míří ke Zlaté kapličce. V té igelitce mám lodičky, kdyby to někoho zajímalo. Protože chci po Praze chodit i další dny a pokud možno bez výronu nebo nachlazených močových cest.
Seděla jsem nad orchestřištěm a detailní pohled na dirigenta Tomáše Netopila bylo to nejlepší z celého představení. Nenechal bez povšimnutí jedinou notu, odzpíval všechny party sólistů s nimi a úplně mě do té Dvořákovy nádhery vtáhl. Člověku se až svírá srdce, když to dostane takto na zlatém podnose naservírované až pod nos. Pohled na orchestr byl často zajímavější než dění na jevišti, které mi v první části zcela zakrýval pán v sousední lóži, vykloněný z balkonu až po pás. O přestávce jsem s ním svým laskavým, ale důrazným způsobem prohodila pár slov a po zbytek představení už seděl opřený v židli, ani se nehl. Bídná, bídná Bára!
Tohle není recenze a mé laické názory jsou čistě soukromé. Pokud by vás to přesto zajímalo, byla jsem nadšená!
Pokud jde o kostýmy, ukázalo se, že letos jednoznačně frčí trenčkoty, ideálně oversize. Shlukování a pobíhání rusalek připomínalo holky ve spodničkách, než se oblečou do kroje.
Baletní čísla ve skladu židlí byla mimo čas a prostor a mně se to fakt moc líbilo. No a ty árie, samozřejmě. Byla jsem překvapená, že mě zaujaly všechny sólistky i všichni sólisté. A ještě víc mě zaskočilo, že nejméně ze všech se mi líbila Rusalka v podání Alžběty Poláčkové. Nebylo jí vůbec rozumět, měla jakýsi manýr v hlase, který mě iritoval. Vidět tohle představení s alternující Kateřinou Kněžíkovou, bylo by to galaktické. Ale jsem na začátku macerování v kultuře, takže je to tak asi dobře.
Intenzivní zážitek mě nabil energií a zároveň vyčerpal, takže jsem ráda, když se doplazím do svého náhradního domova. Už jen pohled na všechny ty knihy kolem stěn mě zklidní, ale usnout ještě dlouho nemůžu. Zpívám si Čury, mury, fuk! a usínám.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru V.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář