Jsem člověk mazlivý. Na lidi, které mám ráda, se vrhám bez zábran. Ráda se objímám, těší mě doteky a pohlazení, jsem vyloženě kontaktní typ. Nejsem ovšem na hlavu padlá a respektuju, když si někdo naopak drží fyzický odstup, navzdory dlouholetému vřelému vztahu. Jsou prostě lidé mazliví a lidé nemazliví. I když mám soukromou teorii, že nemazly v dětství k mazlení prostě nikdo nevedl. Na dotýkání není nic špatného, pokud vychází z naprosto čistých úmyslů. Je to prostá radost z toho, že je někdo nablízku, obejme mě, pohladí, vezme kolem ramen nebo masíruje nohy (Ano, viděla jsem Pulp Fiction J). Protože když se člověk podívá na opice, naše prapředky, je mu hned jasné, že škrabkání na zádech máme zakódováno v genech.
Speciální radost mám z ňuchňání a konejšení malých miminek. Prostě dětí, které ještě nekladou odpor. Jsem pro chování dětí jako stvořená. Jak říkala má dcera, maminka je měkká. U mě je miminko v bezpečí široké náruče a poddajných oblin, které nikde netlačí. Čerpáme ze sebe klid navzájem.
Těžce zkoušená tátova trpělivost
Radost z fyzické blízkosti ovšem platí kromě kojenců jen v rodině a u velmi dobrých kamarádů. U cizích lidí mám kolem sebe hradbu z kamení a často tak i působím. Není snadné si mě získat na svou stranu, ale ti, co vytrvají, jsou pak většinou celkem překvapeni, že mám i jinou tvář než tu z kamene. Já si ale velmi dobře rozmýšlím, koho pustím ke svému aurickému, astrálnímu, prostě energetickému a fyzickému tělu. O své duši nemluvě.
Proto je pro mne také zcela zásadní volba cizích lidí, kteří dostanou výjimku řekněme „pracovní“. Abych se před někým cítila uvolněná a klidná, i když jsem bosá, nenalíčená nebo nahá, abych měla důvěru, že mi chce pomoci, je to dlouhý proces a hledání. Přesto, nebo právě proto, jsem v mnoha ohledech svého života konzervativní. Neměním kadeřnici, kosmetičku ani maséra, nedejbože pedikérku. Jakmile najdu, koho pro péči o svou tělesnou schránku hledám, vytrvám s ním roky.
Občas se však v životě objeví létavice, někdo, kdo vám spadl z nebe. Prostě v pravý čas vstoupí do života a obohatí ho o nové rozměry a perspektivu.
Spojí svět pracovní se soukromý, fyzický se světem emocionálním, nachází příčiny tělesných problémů a bloků, které se nedají odmazlit někým jiným.
Jsou to ty rány, které si způsobujeme my sami. A sami si je musíme tady vyléčit.
Mít rád(a) sama sebe a dopřát si i to pohlazení po duši, jakkoliv abstraktně to může znít. Díky, J., za tu dřinu.
Poselství dne #347 zní: Dobře si rozmyslete, koho si pustíte k tělu. Ale nebojte se objímat a hladit a být otevření těm, co vám chtějí pomoci.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář