Říct něco bez obalu znamená nebrat si servítky. Jít přímo k věci. Najít jádro pudla a pojmenovat ho. Zatímco v oblasti komunikace to někdy vyžaduji a někdy bych zase byla raději, kdyby svá slova lidé balili do přívětivějšího župánku, pokud jde o obaly věcí, mám jasno. Chtěla bych žít bez obalu.
Chápu, že věci jsou baleny proto, aby se nepoškodil obsah. Ale pokud odolnost obalu poškozuje v konečném důsledku majitele věci, je to na pováženou. Ano, samozřejmě, že i mně jde o oceány bez plastů a rozčiluje mě bezbřehé zaplavování světa jednorázovými kelímky a příbory a igelitovými taškami. Ale ekologické katastrofy se možná vůbec nedožiju, protože mě zabije infarkt z věcí, které nejdou vybalit ani otevřít už u nás doma.
Malé záchytné body
Konzerva, které se utrhne kovové očko na víčku ještě dříve, než splní svou otevírací funkci. Pak nezbývá než použít otvírák, který není schopen překonat ne čtyři, ale ani jeden ostrý roh obdélníku. Při páčení rozřezaných stran nožem se většinou zraním, ale k obsahu plechovky se nedostanu, ani kdybych ji umlátila k smrti. Vyčerpaná a žíznivá pod vrcholem hory spoléhám na minerálku, jejíž víčko je ale zašroubováno tak pevně, že nikdo z výpravy už nemá sil ho ukroutit.
Na poušti vidíte vodu ve fata morgáně, ale nikdy k ní nedojdete, tady nás od smrti žízní dělí blbý kousek plastu.
A tak je to s mnoha dalšími věcmi. Balík v krabici, jejíž otevření je testem inteligence. Zavařovačka s víkem, které neukroutíte. Sýr zatavený v plastu pevnějším než vaše nervy. A speciální pozornost si také zaslouží všechna lepítka s cenou, která se nedají odlepit ani za milion let. Můžete tak darovat něco i s cenovkou nebo něco s částečně utrženou cenovkou nebo něco s lepkavým flekem, na kterém bývala cenovka. A je jedno, jestli je to lednička nebo andílek na klíče. Nebo dárkový sáček na drobnosti, který z jedné strany zcela zakrývá obří bílá nálepka s nepostradatelnými informacemi o tom, kdo a kde sáček vyrobil, kdo ho přeprodává, k čemu slouží a samozřejmě nechybí ani velký čárový kód. Nálepku neodlepíte, nestrhnete, prostě tvoří nedílnou součást dárku. Drží jako helvétská víra.
Bylo by krásné pít vodu ze džbánu a jíst čerstvý chleba z pece, položený v košíku s utěrkou. Od jídla ani pití by nás nedělily žádné překážky, žádné odolné obaly. Šlo to dříve, určitě to půjde i v budoucnosti. Rozhodnout se musíme ale my teď v přítomnosti. Prodejci i aktivisté za věci bez obalů i život bez odpadů už se o to pokoušejí a já jím fandím. Já to zatím neumím, ale snažím se. Možná se na jaře vrátíme ke kompostu na zahradě a „kuřincové vodě“, kterou vyráběla jako přírodní hnojivo moje babička. Celý život jedla jen tenký krajíček chleba s medem a pila cikorkovou kávu. Nevyhodila nikdy nic a žila tak skromně a úsporně, že to všem kolem lezlo na nervy. Ale jak říkala, odříkaného chleba bývá největší krajíc. Prosím, nebalte mi ho, vezmu si ho jen tak do ruky!
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru II.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru I.
gutentor-overlayEmerencie a ty druhé
gutentor-overlayBez obalu
gutentor-overlayRoad trip s knihou Svět Úžasné Báry III. – pokračování
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář