#357 Jak psát, když pořád píšete

Ruka drží pero a píše na stole, kde je položena káva nabílý papír.
Foto: Pixabay

Dalším výsledkem mé výzvy každodenního psaní je pochopení toho, že zatím dokážu psát nonstop, když musím.  Abyste rozuměli, já se psaním živím, píšu celé dny pro někoho něco, takže když mám ve volné chvilce psát něco pro sebe, je to fakt divné a vyčerpávající.

Jako byste celý den jako hasič hasili cizí ohně a večer si doma rozdělali další ohýnek v obýváku jen tak pro radost.

Už teď, když si po ránu snažím vybavit včerejší den, mi v hlavě běhají úkoly pro den dnešní. Vypnula jsem si na počítači všechny aplikace, aby na mne neblikaly a nerušily mne, přesto si každou chvíli v půlce věty vzpomenu, co všechno jsem ještě neudělala. A to mám doma luxusní ticho: poslední čtyři dny jsem musela tvořit v prostředí, které připomínalo chvílemi klec bláznů.

Neustále někdo přicházel, odcházel, mluvil na mne, hádal se, hrála šílená hudba. Nic z toho jsem nemohla v nejmenším ovlivnit a zenová zahrádka v mé hlavě ne a ne vyrůst. Občas někdo přišel a požádal mne o ruku, vedla jsem nejdivnější rozhovor ever s mladou cimbalistkou, která byla stejně svérázná jako její učitelka. Po odpovědi BZUM BZUM BREKEKE jsem polkla diazepam a rezignovala. Všechny časové a organizační plány navíc dokázal Jarda rozmetat ve vteřině pouze tím, že do redakce vstoupil. A přesto vyšla čtyři čísla naší Cimbalfest Revue pro ty, co nic nevue. A zároveň jsem nepřestala psát za kuropění tento blog. Jak je toto možné, nedokážu vysvětlit.

Neznamená to ovšem, že se u psaní netrápím. I díky monologům našeho grafika Honzy z posledních dní mi občas vytane před očima obraz spisovatelky Virginie Woolfové, jak obtěžkána kameny vchází do hluboké řeky, až se nad ní zavře hladina. Ráda bych tvořila ve stavu flow v prostoru, kde je multitasking pod trestem smrt zakázán. Ráda bych si řekla, dnes to fakt nejde, sorry. Ovšem my jsme národ Emila Zátopka. Když nemůžeš, tak přidej. Otevři počítač a začni psát. Žádné kecy, žádné výmluvy. Prostě piš. I když klopýtám a nohy se mi pletou, nevzdávám to. Asi na to není někdy pěkný pohled, ale who cares? Je to můj závod bez soupeřů na trati. Tak píšu a běžím svůj roční maraton zatím bez přestávky.

A to je dobrá zpráva dne s číslem #358.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Loďka složená z novinového papíru
Foto: Pixabay Ráda bych si řekla, dnes to fakt nejde, sorry. Ovšem my jsme národ Emila Zátopka. Když nemůžeš, tak přidej. Otevři počítač a začni psát.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*