#333 Mladické nerozvážnosti

Dívka s kaštanovými vlasy, leží v podzimním listí
Foto: Pixabay

Když máte velký dům jako my, můžete schovávat velkou spoustu věcí. Nepotřebných je většina, uznávám, a také se snažím v nestřeženém okamžiku velké množství oblečení recyklovat darováním nebo vyhozením. Část dočasně nepoužívaných věcí se neustále stěhuje mezi bytem a půdou, kde zapadne všudypřítomným prachem, případně sklepem, kde konečně definitivně zplesniví, takže je vyhodíme o pár (desítek) let později, než bylo třeba. Samostatnou kapitolu tvoří papíry, dokumenty, fotky, doklady našich aktivit.

Dceřiny výkresy z mateřské a základní školy nevyhodíme nikdy, to je jasné. Jsou to obrázky velmi specifické, přímočaré, i když občas zabírají tak desetinu místa z celého výkresu.

Vývojová řada hlavonožců končící blondýnou je už legendou, stejně jako kresba zlomyslně popsaná paní učitelkou jako Maminka, i když já vidím hlavu motocyklisty po ošklivé nehodě.

Foto: Úžasná Bára

Můj muž zase schraňuje všechna vydání sportovních příloh a časopisů, které nikdy nepřečte, protože se sám intenzivně věnuje sportování. Takže nám doma přibývají diplomy a medaile, jako bych měla doma dalšího školáka. A pak fotky ze závodů, které zdobí (podle něj) všechny možné prostory v domě. A samozřejmě ledničku. Naše lednička by si zasloužila samostatný příspěvek, protože je originální nejen zvenčí, ale i zevnitř.

Já zase nedokážu vyhodit písemné památky z dětství a mládí, které přežily rozchodové pálení a stříhání a stříhání na kousíčky. Koš se starými dopisy (o tom jsem už jednou psala), vzpomínky na první zaměstnání v JZD Rudý říjen (vzkaz Kakao, přijdu hned. Kakao) a jeho Žnováčka, stará skripta ze škol, která už dávno neplatí, ale když je napsal náš skvělý Viktor Jílek, chápete… A pak jsou tady dva školní sešity, které patří mezi skutečné perly.

Ten první má pod obalem fotku Petera Nagyho z Mladého světa a je plný dalších vystříhaných fotek, vtipů a kreseb. Obsahuje stránky, které jsou přísně tajné i po třiceti pěti letech. Třeba seznam kluků, kteří se mi líbí. Na většinu si vůbec nevzpomínám, kdo byl Sirkáč? Peca? Dokonce Hňup? Proč jsou některá jména podtržená? Seznam končí Romeem. Ten byl vůbec ze všech nejlepší, to vím jistě. Ten totiž existoval jen v mých představách.

Druhý blok je nadepsán jako Sešit mých neobyčejných blbostí s podtitulem Krása pomíjí, blbost je věčná. Je plný mých prvních literárních pokusů, psaných rukou (ano, my jsme psali rukou na papír). Je zde první verze povídky Uňo Uhuto, která vyšla i v nějaké sborníku. Pokusy o reklamní slogany z osmdesátek – Šijeme manšestrové rifle. Start a cíl vašeho dne tiše odpočítávají elektronické hodiny. Už od raného mládí je v mých textech silně přítomná ironie: Miluju tlačenice před obchody, ulice zavalené pracujícími lidmi… A pak jsem už tehdy psala své mikropříběhy, protože Čechov, jasné, Stručnost sestra talentu.

Spěchám. Už jsem měla být 5 minut na místě. Jdeme do kina na nepřístupák. Dvě hodiny jsem se doma snažila udělat ze sebe dospělou. Jó máma, ta by mi dala. Snad jsem to moc nepřehnala. Ještě se v běhu ptám holky svého věku na čas: Je čtvrt na osm, paní.

Navzdory břitkému humoru a sebeironii jsem v sobě vždycky měla velký kus romantismu, který mě drží doteď. Svíčky, obloha, déšť, západy slunce, to mě stále dojímá a čeří vlny kolem srdce. Dokladem toho je i básnička, kterou jsem ve svých podkladech z dob mezi základkou a gymplem našla. Dojala mě. Zasáhla. Překvapila.

V cestě za svou úžasností se snažím přijmout sebe sama takovou, jaká jsem nebo jakou jsem bývala. Proto, prosím, dílko nekritizujte, nesmějte se ani do něj nekopejte. Každý z nás byl v mládí naivní, zamilovaný a plný touhy. Tehdy jsem prostě ještě netušila, že se už za pár let vdám za strojaře, sportovce a absolutního neromantika, kterého budu i tak milovat, doufám, do konce života.

ČEKALA JSEM NA TEBE, TOUŽILA JSEM SLYŠET SLOVA LÁSKY
MYSLELA JSEM, ŽE NEEXISTUJEŠ.
SLYŠELA JSEM VE SNU, JAK ŘÍKÁŠ, ŽE MÁM KRÁSNÁ ÚSTA.
POVÍDALS, ŽE BEZE MNE JE ZEMĚ PUSTÁ.
ZDÁLO SE MI CELOU NOC, ŽE CÍTÍM TVÉ VLAŽNÉ RTY DOTÝKÁM SE TVÝCH ZUBŮ
CELÁ TAJÍCÍ POD SPRCHOU TVÝCH POLIBKŮ.
BYLI JSME TAM SAMI.
MY DVA A NOC A TMA A HVĚZDY.
BOJÍM SE, ŽE NEJSI ŽE TĚ NENAJDU.
ŽE NEBUDEME SPOLU UTÍKAT ROZKVETLOU LOUKOU A ŘÍKAT PODÍVEJ, HVĚZDIČKA.
A ZROVNA KDYŽ JSEM CELÁ UPLAKANÁ TRUCHLILA NAD VYSNĚNOU LÁSKOU PŘIŠELS.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Osvětelený hrad Špilberk v Brněgutentor-overlay

Brno. Brnečko

Brno prostě buď máte rádi nebo ne. Já jsem ho ráda neměla, a teď ho ráda mám. Myslím Brno, ne c…
Postel na které je medvídekgutentor-overlay

Prosím, nebudit!

Spím ráda, často, hluboce a hlasitě. Spánek je pro mne něco jako stav bezvědomí, zvláště v…
Kočka se otírá o monitor notebooku.gutentor-overlay

Obrazy z venkovského života

Změna prostředí je moc důležitá, abychom si jednou za čas rozšířili obzory i směrem k venkovu a ochu…
kapky deště na listě.gutentor-overlay

Šumění deště za okny

Miluju déšť. A bouřky. Psí počasí v sobě totiž nenese ta očekávání, jaká na nás nakládá slunečný den…
Dvě děti na laviččce, jede z nich je novorozené miminko.gutentor-overlay

Na Toníčka!

Pokud opět postrádáte několik blogů, jste v obraze. Kromě dvou dnů hledám i klíče od&…
Síť neuronůgutentor-overlay

Lehká nespecifická abnormalita

Lehčí forma mi umožňuje skutečný stav věci občas maskovat. Přitom abnormalitu vysvětluje slovník ciz…
Cesta lesem.gutentor-overlay

Stezka odvahy

Cítím, že přišel čas na novou stezku odvahy. Po dvou nebo po třech nohách, na tom nezáleží. Hlavně v…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*