Úžasné papírové vzpomínky

Balíček starých dopisů
Foto: Pixabay

Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír. Vkládali psaní do obálek a házeli do schránek na rohu ulice. A na druhé straně republiky či světa adresáti těchto dopisů vyhlíželi pošťáka v radostném očekávání, že dopis dorazil.

Pamatuji si tuto dobu ještě velmi detailně, žila jsem v ní a psala. A dopisy dostávala.

Dnes, bohužel, dostávám jen faktury, vyúčtování a upomínky. Nevyžádané katalogy. Volební sliby, taktéž nevyžádané.

Pozvánky na obchodní akce. A naštěstí také pohlednice od Hanky S. a jednou za rok i od někoho jiného, kdo se vydal na výlet a vzpomněl si na mě. Ale i kdybych si tu dobu lepení a zdobení obálek a shánění co největších poštovních známek nepamatovala, mám pod stolem, ve stole i na stole asi metrák vzpomínek uchovaných v papíru.

Úplně vespod je proutěný koš plný dopisů, které jsem z různých důvodů nedokázala nikdy vyhodit. Stačí vlézt pod stůl, půl hodiny stěhovat všechny další papírové vzpomínky, které jsou na něm naskládané. Často zůstanu v nostalgickém vytržení už v první vrstvě a hlouběji se nedostanu.

Složky s výkresy mé dcery, která díky genetické zátěži zůstala došla do fáze hlavonožců a už v ní zůstala. Vtip a sarkasmus ovšem tyto jednoduché kresby nikdy nepostrádají, zvláště jsou-li opatřeny popiskem od paní učitelky.

Hlava připomínající Jožo Ráže po vážné nehodě na motorce s lakonickým názvem Maminka. Řada miniaturních postav u spodní hrany velkého výkresu, asociující vývojovou řadu od opice k člověku. Poslední postavička má jako jediná ze všech blond vlasy.

A pak jsou tu mé žákovské knížky plné pozoruhodných pochval a poznámek. Nejvíce si cením pochvaly za originální řešení matematické úlohy v soutěži Pythagoriáda“. Jít technickým směrem, mohl ze mě dnes být můj bratr. Vydala jsem se však zoufale nepraktickou a neužitečnou humanitní cestou a dobře mi tak! Pak jsou tady moje staré deníky včetně čtenářského s důležitou radou na první straně: Nejlepší knihy čtěte jako první, sic se už nikdy nedostanete k tomu je přečísti. Noviny, ve kterých mám články, někdy i na titulní straně. Co na tom, že jde zprvu jen o noviny družstevní! Průkazku Klubu přátel Bechera. Krabice se starýma fotkama, no to je na samostatný sloupek.

Protože stejně jako dopisy byly nahrazeny e-maily, tak fotky už se nevyvolávají ani neřadí do fotoalb, ale zůstávají po tisících v paměti počítače, dokud počítač neodejde a s ním i všechna data, na jejichž zálohování si člověk nenašel čas.

A pak, až pokoj připomíná starou sběrnu papíru, mám zablokovaný krk a namožené svaly a jsem konečně dně vzpomínek zakletých do dopisů. Cesta zpátky časem začíná. Jednotlivým kategoriím psaníček se chci věnovat příště, za všechny na úvod do tématu cituji jen z dopisu, který jsem dostala v době pobytu v lázních od hrdiny mých cestopisných blogů Jardy. Je to jediný dopis, který mi kdy v životě napsal, a bezděky v něm pojmenoval hlavní radosti ze čtení dopisů i hlavní důvody jejich postupného vyhynutí. A hned v úvodu mne podle rčení Slibem nezarmoutíš namotivoval k předčasnému skonu.

Konečně jsem se dostal k tomu, abych Ti odepsal na Tvoje dopisy, u kterých jsem se chvílemi dost pobavil. Vážně přemýšlím, že je po Tvé smrti vydám jako speciální dílo…

Je pravdou, že dopis je úžasnou věcí, jenom už je horší pro dnešního pohodlného člověka (mě) jej napsat. Chybí krasopis, automatická oprava textu a vlastně čas si k němu sednout a napsat jej (i když u počítače člověk sedí vlastně pořád). Tvůj smysl pro sarkastický styl humoru a smysl pro detail (hlavičkový papír Ústí nad Labem) mně opět vyrazil dech. Stejně jako nadepisování obálek, které nepotěšilo jen mě, ale tradičně zaujalo i maminku, která se tentokrát zarazila nad „milovníkem žen“ a opět si do mě rýpla, že už by mi mohl prát košile někdo jiný…“

Své dopisy, které jsem 15 let života poctivě psala a rozesílala přátelům, přirozeně nemám a nikdy už mít nebudu. Z dopisů, které jsem dostala, ale mohu mozaiku vzpomínek nostalgicky skládat kamínek po kamínku. K čemu je to dobré a co se z cizích dopisů člověk dozví sám o sobě, napíšu zase příště.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Matka s dcerou mají kávu v platovém kelímku při procházce.gutentor-overlay

O matkách a dcerách

Odpočítávání dnů je děsivější, než jsem si kdy myslela. Zatímco v jiných případech, třeba když vojáci stříhali metr do civilu, šlo o to…
žena se dívá do zrcadlo a usmívá se.gutentor-overlay

You are so beautiful

Tak se mi zalíbily ty názvy písní v titulku, že v tomto experimentu pokračuji. Joe Cocker a jeho slavný song se k dnešnímu blogu velmi hodí.
Kdo uteče, vyhraje!gutentor-overlay

Kdo uteče, vyhraje!

Nevím, jakou máte zkušenost s naštvanými, přetaženými, nemyslícími lidmi, ale já je vidím letos úplně všude. Místo hlavy mají papiňák,…
Staré fotografie na stolegutentor-overlay

Pozor, vyletí ptáček!

Kolik máte fotografií svých praprarodičů z doby jejich mládí? Na kožešině od fotografa, od prvního přijímání, sváteční rodinnou fotku, možná portrét ze školního tabla a pak svatební…
balkon s květinamigutentor-overlay

Mikrovýzvy v makrovýzvě

Krásné vzpomínky vám nikdo nevezme ani nesežere. Proto je dnes třeba žít tak, aby bylo zítra na co krásného vzpomínat.
Dívka v bílých šatech s rozpuštenými vlasy.gutentor-overlay

Voda má rozpuštěné vlasy

Přestože jsem zrozena v zemském znamení Býka, jsem vodní živel. Miluju vodu ve všech skupenstvích.
podzimní barevné listígutentor-overlay

Barvy, ze kterých se vám zavaří hlava

Rozšiřování slovní zásoby je pro textaře nezbytností. Chytáme zajímavá slova mezi řádky románů, v odborných statích i na internetu. Nečekané osvěžení ale může přinést i obyčejný…
Tower bridge v anglii a cedule anglického metragutentor-overlay

Co se děje, když mluvím anglicky

Kromě setrvalé snahy zhubnout se na mém seznamu předsevzetí neustále objevuje položka: zlepšit svou angličtinu. Ne že bych anglicky vůbec neuměla, jen jak…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*