Po čem se mi bude stýskat po odjezdu z Prahy? Po přehršli možností, kam jít, co vidět a co zažít. Po tichu a klidu rezidenčního bytu. Po společných prožitcích s tisíci jinými lidmi na divadle i na hokeji. A hlavně po svobodě být sama sebou.
Anonymita velkoměsta mě vždycky přitahovala, protože tady nemůžete nikdy vyhrát v souboji o největší módní úlet, největšího pošuka, nejpodivnější chůzi ani nejvíc nejhorší zamračenou tvář.
Nikoho neznám a nikdo nezná mě. Můžu být každé ráno někým jiným, a vůbec nikoho to nezajímá. Na sebekontrolu v malém městě, kde zavřete domovní dveře zvenku a jste okamžitě pod drobnohledem a palbou otázek, se dá zvyknout. Ale občas je opravdu osvobozující neřešit, jestli je rozcuch na hlavě ještě v normě nebo si mám raději narazit na hlavu čepici. Who cares? Tady jsem viděla v tramvaji takové kreace, že i mému svobodomyslnému Já šla hlava kolem.
Druhá povídka z knihy Všemi smysly
Na druhou stranu, v Bystřici se vám nestane, že by někdo šel naproti vám po chodníku a schválně neuhnul z cesty. Skutečnost, že se lidé znají, nás tlačí k tomu být zdvořilejší a ohleduplnější. A taky kritičtější, pokud ustřelíte z dálnice obvyklosti. Taky musím konstatovat, že v Praze všichni pod 40 nosí sluchátka a mluví sami se sebou, případně telefonují, což většinou nepoznáte.
Ten zábavný zvyk držet při telefonování mobil před pusou naplacato jak chleba s paštikou už se tady nevidí.
Zato mě často vyděsil dutý hlas nesoucí se ulicí ze zaparkovaného auta, v němž někdo přes hands free telefonoval. Jestli mají ti lidé pocit soukromí, tak se asi nikdy neslyšeli zvenčí. Pa, miláčku, papa.
Stále jedu v lowcost režimu, jím doma a utrácím jen za zážitky. A i tady je vždycky možné koupit levnější sektor, chodit pěšky, pít vodu z vlastní lahve a chystat si svačiny. Když si pak něco dopřeju, užívám si to naplno. Takže jdeme s mým mužem a naší Marťou na pivo k Pinkasům, protože je to naše rodinná tradice. Tentokrát o to radostnější, že se k nám připojila i kamarádka Šárka s celou rodinou.
Potkaly jsme se na kašírovaných Velikonocích na Václaváku, u suché opentlené břízy a umělohmotných kvetoucích stromů. Dudáci vyhrávali z amplionu vedle stánku s moravským vínem.
A nám to bylo všecko jedno, protože jsme si padaly do náručí v radosti z neplánovaného setkání.
Do výčtu těch pražských radostí proto rozhodně patří příležitost vidět se s přáteli, které jsem dlouho neviděla. Vlastně to bylo to nejlepší. Po každém setkání se cítím jako znovuzrozená. Jsem sama sebou jen prostřednictvím interakce s těmi druhými. Můj muž, který přijel na prodloužený víkend, k nim patří taky. Když mě na přeplněném chodníku vezme za ruku, cítím velkou vděčnost, že s ním můžu svou radost sdílet beze slov.
Byla jsem na opeře v Národním, studentském představení DAMU, v Divadle v Dlouhé, na smetanovském pořadu ve Viole, na hokeji v O2 aréně, na pivu U Pinkasů. Viděla jsem dvě výstavy. Prošla jsem Stromovku i Malou Stranu, kus Letné a potkala jsem čtyři kamarádky, které jsem dlouho neviděla. Proces macerace kulturou a zážitky je u konce, aspoň ta pražská část. Protože další zážitky a možná i Zoufalcova cesta budou následovat.
Žít naplno není o penězích, ale o tom, jak si svůj život nastavíte. A kolik pomocných rukou se nabídne, když scházíte z cesty.
Největší díky patří blonďaté superstar BB, která tu vůbec nebyla. Snad budu mít příležitost jí její laskavost a velkorysost někdy oplatit. Tak papa, miláčku. Papa, Praho. Tak zase někdy! Úžasná Bára povstává z popela. Neburácejí arény, nebouchají ohňostroje. Ale malé vítězství na cestě k vlastní úžasnosti to je.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková (autorské dílo), www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
gutentor-overlayRomeo a tři Julie II.
gutentor-overlayRomeo a tři Julie I.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru VI.
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář