Dnes vykrádám sama sebe, ale osvěžit čas od času některý ze starších příspěvků Zoufalce jistě není na škodu. Je to pět let, co jsem poprvé usedla do své Ježury a za vydatné pomoci přátel začala po mnoha letech znovu řídit. Ten den, kdy jsem klíčem zavěšeným na kroužku s plyšovým ježkem, poprvé odemkla své první vlastní auto, se prostě nedá zapomenout.
„Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola. Předložte mi své doklady.“
Do prdele! Do prdele! Do prdele!
Hlavou mi letí všechno možné. Cahla i já jsme v tomto voze poprvé, navíc asi tak deset minut. Nemám nejmenší tušení, co v kufru je a co není. Vlastně ani nevím, kde se kufr otvírá. Jeli jsme přece jenom na parkoviště. Jezdit jako, ne doopravdy. Jenže tito dva policajti, co nás u vjezdu na parkoviště zastavili, jsou až moc skuteční.
„Klid, hlavně klid.“
Cahla neztrácí svou dobrou náladu. Ďolíčky v jeho tvářích jsou naprosto odzbrojující. Na policajta však zjevně nefungují. Zuřivě se snažím dostat z auta ven, ale nemůžu najít správnou páčku. Nakonec ze dveří téměř vypadnu, k nohám toho druhého policajta. Má znechucený výraz a v očích odhodlání. To by bylo, aby něco nenašli.
Cítím, jak se třesu. V kufru by teoreticky mohla být i mrtvola, auto stálo pár dní venku za zahradou. Srdce se mi snaží vyrazit přední zuby.
„Já jsem si jenom chtěla vyzkoušet, jestli ještě umím řídit. My jsme nikam nechtěli jet. On za nic nemůže, to byl můj nápad!“
Na prvního policistu chrlím všechno, co se mi honí hlavou.
„Paní, platí vám vůbec řidičák?“ Začíná se tvářit pobaveně.
Nemám svou obří kabelku, přesto musím ze své menší brašny přes rameno vysypat úplně všechno, protože peněženka je samozřejmě až úplně na dně, zaklíněná mezi dvě kapsy. Drobné se sypou na zadní sedadlo a pod něj. Sypou se i mé nervy a můj hlas přechází do naříkavého tremola.
„Jo, je platný. Tak si matku uklidněte,“ obrátí se policajt směrem k Cahlovi.
Matku? Jak to ví, že jsem jeho náhradní matka? Co je v tom řidičáku napsaný? Nebo to vypadám tak staře? Uvidím se ve zpětném zrcátku. Rázem je vše jasné. Ještěže neřekl babičku.
Mikrovýzvy v makrovýzvě
V kufru je lékárnička, jakési lano, dokonce i formulář k hlášení o dopravní nehodě. Bezva! Tep se mi pomalu zklidňuje.
„A kde máte rezervu?“
Rezervu? To jako myslí kolo? Co bych s ním asi tak dělala? Dívám se do prázdného kufru. Není tam. U motoru asi taky nebude. Ach jo.
Cahla zkušeně odhrne kobereček.
Je tam! Perlička na dně. Kolo, kolo mlýnský, za čtyry rýnský. Cha! Všechno máme, nic nedáme!
„A co žárovičky. Máte?“
První policajt vynáší svůj trumf a opravdu si to užívá. Znuděný kolega opřený o policejní auto vypadá, že posnídal červenou plácačku a teď ho tlačí mezi půlkama.
Podívám se na šprýmaře tím nejužaslejším pohledem, jakého jsem schopna. Naprosto bezděčně se mi totiž jako první vybaví šňůra s vánočními světýlky alias žárovičky.
„Žárovičky?“
Slunce pere do tmavé kapoty, ale mou duši zakryl stín. Začínám se zase třást a bezděky se chytnu za srdce.
„Já nevím, jestli nebudete muset zavolat záchranku, mám asi infarkt,“ snažím se žertovat i já.
Jde to ztuha. Já to pořád říkám, že mému humoru rozumí jen málokdo. Policajt se totiž na chvíli upřímně vyděsí.
„Ale no tak snad nebude tak zle. Je to taková malá krabička. Podívejte se do přední přihrádky,“ snaží se mě uklidnit.
Jenže ta zatracená přihrádka prostě nejde otevřít.
„Nejde to otevřít,“ jdu se po pár minutách zápolení s rozžhaveným bakelitem přiznat tomu policajtovi.
Cahla se dost hlasitě zasměje.
Policajt si sundá čepici a s povzdechem vleze na mé sedadlo.
„Samozřejmě že to nejde otevřít. Vždyť tam nemáte přihrádku, ale airbag!“
Teď se hlasitě zasměju i já.
„No tak si pojďte provést dechovou zkoušku,“ vstoupí nám do vzácné chvilky porozumění ten druhý, otravný policajt.
Panebože, co jsem dnes pila? Nemůžu si vzpomenout. Stojím a čekám na fouknutí. Nanejvýš jako řidička vydechnu naposledy.
„Paní, prosím vás, co se sem ženete, vždyť vy jste přece neřídila!“
Jo vlastně, vždyť já jsem neřídila. Potůček potu mi stéká mezi lopatkama. Tak jsem se na svou první jízdu po 17 letech připravovala, že už jsem skoro uvěřila tomu, že jsem i řídila.
Takže dýchat bude Cahla.
Vzpomenu si na otřepaný vtip: Kdy má Valach v krvi dvě promile? Po dvou dnech abstinence! Naštěstí si ho nechám pro sebe.
Policajt – šprýmař ale ještě stále nemá dost.
„Tak co ty žárovičky? Jak to vyřešíme?“
Vytahuju z kabelky mobil.
„Zavolám dědovi, třeba bude vědět,“ oddaluju konečný verdikt.
Dívám se na kontakty v mobilu dost dlouho na to, aby mi to došlo.
„On už bohužel nežije. Já mám to auto po něm.“
Teď vyprskne smíchy ten policajt.
No je to trochu černý humor. Ale není ta pravá chvíle, kdy bych ho dokázala patřičně ocenit. Jsem za naprostého idiota. Nedokážu ten zkrat ve své hlavě vysvětlit. Prostě tma.
Barvy, ze kterých se vám zavaří hlava
A žárovičky nikde.
„Tak dostanete pokutu sto korun,“ shrnuje situaci první policajt.
Druhý nabere druhý dech a jde vypisovat doklad.
„Nemůžete ty body sebrat mě? Je to moje auto,“ chytám toho prvního policajta za rukáv.
„Za žárovičky se body neberou, paní. Je to sto korun, ne sto bodů.“
Idiot. Idiot. Idiot. Jsem naprostý idiot a za volant už nikdy nesednu.
„To by byla ale velká škoda. Jenom s tím ježděním začněte.“
Už se smějeme všichni tři, policajt, Cahla i já.
No jo, to až bude vyprávět na stanici…
Zato jeho kolega z hlídky se vůbec nebaví a stále vypisuje doklad se zaujetím dálkově řízeného terminátora. Ještě vytýká Cahlovi, že prý nebyl připoutaný. Ale to zas prr, připoutaní jsme byli. Cahla připojuje historku, jak s muzikou vyletěli v dodávce z vozovky. Od té doby se páše i při jízdě za roh.
„Takže vy jste jako ten hodný policajt a pan kolega je ten zlý?“
Zeptala jsem se, aby řeč nestála. První policajt si zakrývá tvář dlaněmi.
„Nejsme v Bartolomějský, paní. Moc se díváte na filmy.“
Svírám v ruce blokovou pokutu a přeji si nebýt. Bohužel máme ještě zapnutá špatná světla. Hodný policajt je jde přepnout raději sám.
„Cahlo, znáš ještě někoho jiného, komu se dějí takové věci?“
„Jo, znám. Jardu.“
Ujíždíme jako vrazi z místa činu.
Příběh ale ještě nekončí.
Nakonec dojedu bez nehody sama až na Rusavu a zpátky.
To bude tím adrenalinem. Poslední zbytky se ho vyplaví se těsně u cíle, přesněji uprostřed rušné cesty za zahradou. Cahla opět přesedá na místo řidiče a parkuje. Když projdu přes zahradu domů, zvoní u dveří návštěva. Jarda.
Celý oběd se mu snažím převyprávět a přehrát historku s dopravní policií. Skoro nemůžeme jíst, jak se smějeme.
Za chvíli po Jardově odjezdu domů mi zvoní mobil. Opět Jarda.
„Tomu neuvěříš! Ti dva policajti, co tě stavěli, se přesunuli na druhý konec města. A zastavili mě!“
Snažím se představit si tu situaci. Tohle snad opravdu není možný. Dostal pokutu dvě stovky. A navrch se s ním podělili o historku s mladým řidičem a jeho hysterickou matkou, které stavěli dopoledne. Když se dost pobavili, tak jim Jarda řekl:
„No ona je to i moje matka, víte? Právě jsem byl u ní na obědě.“
První policajt asi začal mít pocit, že se moc dívá na filmy.
„Je vás ještě hodně sourozenců?“
„No, je nás asi 14. Celá muzika. A všichni máme řidičák.“
Na hodného policajta přišla náhlá srdeční slabost.
Dávejte si bacha, už kroužíme kolem.
My jsme Valaši, jedna rodina.
Vaše Bára
Zdroj: redakce – Barbora Janečková, www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru V.
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář