Odříkaného chleba největší krajíc

Hra na příčnou flétnu.
Foto: Pixabay.

„Proti gustu žádný dišputát,“ říkávala moje babička, která měla na téměř všechny situace pohotově připravené nějaké rčení či přísloví. Trochu mi tím připomínala tetu Kateřinu z mé oblíbené knihy Zdeňka Jirotky Saturnin. Zrovna touto větou nejčastěji glosovala rodinné spory stran toho, jaká hudba se bude poslouchat.

Táta měl totiž rád taneční muziku a miloval dechovku, při níž jsme se všichni káceli, já jsem mu to vracela hodně silnou produkcí svých oblíbených skupin, jako byli Beatles, Abba, Queen, Rolling Stones a jim podobné. Když si táta pustil svého oblíbeného zpěváka Karla Hálu, já jsem mu to druhý den oplatila Ozzym Osbournem na plné pecky.

Otrávený muž.

Když si táta pustil svého oblíbeného zpěváka Karla Hálu, já jsem mu to druhý den oplatila Ozzym Osbournem na plné pecky.

Foto: Pixabay.

Máma, která ráda poslouchala jakoukoliv muziku, ale neměla zrovna v tu danou chvíli náladu na tu naši, pravidelně pracovala k infarktu. A babička, která když nechtěla, neslyšela, v rámci snahy o udržení klidu v rodině klidně prohlásila, že je to pěkné, a zakončila slovy: „Kde rodina v rozbroji, tam je zlato na hnoji.“

Nutno podotknout, že hudba provázela naši rodinu celý život.

Můj táta byl velmi dobrý, byť amatérský hudebník s vynikajícím hudebním sluchem a máma měla také základy hudby a velmi dobrý sluch. Jak se stalo, že ani jeden z mých bratrů neměl k hudbě nějaký aktivnější vztah, netuším. Pro tátu to bylo trochu zklamání. A tak se jeho naděje upnuly ke mně.

Ouha! Z nás tří jsem měla k muzicírování asi nejdál. Jako malá jsem sice zpívala ráda, ale všichni tvrdili, že zpívám moc dlouho. Navíc jsem nedokázala ani poznat, že pěju falešně – to bylo asi nejhorší.

„Nemůžeme být každý ‚co Čech, to muzikant‘,“ vysvětlovala babi. Na tátův zklamaný výraz dodala, že se o to ovšem můžeme snažit, pročež již prý jednala a přihlásila mě do „lidušky“ na klavír, aby se mi to v té hlavičce přece jenom trochu spravilo.

A tak jsem byla co malé robě přitažena ke klavíru a k chudákovi paní učitelce, tátově známé. K velikému překvapení celé rodiny i k šoku paní učitelky jsem během prvního roku zvládla ročníky dva. Babička tento úspěch neopomenula glosovat slovy o jablku nepadajícím daleko od stromu a táta tančil radostí.

Dětské ruce na klaviatuře.

A tak jsem byla co malé robě přitažena ke klavíru a k chudákovi paní učitelce, tátově známé.

Foto: Pixabay.

Jednou, když jsem zrovna cvičila na klavír a za ním se zastavil jeho kolega z kapely, slyším, jak mu táta povídá: „Jo, jo. To hraje naše malá. Plánujeme, že půjde na konzervatoř!“

Málem jsem v šoku skončila pod nástrojem. Tou dobou se totiž výuka dostala k mnohem obtížnější látce, hraní na klavír pro mě začalo být dost těžké, a především mě k smrti nebavilo cvičit.

„Cvik dělá mistra!“ zdůrazňovala moje babička, kdykoliv mi připomínala, že bych měla zasednout k nástroji a opakovat si skladby a stupnice. „Navíc co tě nezabije, to tě posílí!“

Šokovaná dívka.

„Jo, jo. To hraje naše malá. Plánujeme, že půjde na konzervatoř!“ Málem jsem v šoku skončila pod nástrojem.

Foto: Freepik – cookie_studio.

Obvykle jsem na tohle jenom protáhla obličej, a abych opravdu cvičit nemusela, snažila jsem se vymluvit se na kdeco, včetně toho, že už mě bolí ruce, záda nebo hlava.

„Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody!“ bylo mi univerzální odpovědí, po které jsem se obvykle tak vytočila, že jsem začala mlátit do klaviatury vší silou a pokoušela jsem se vše odehrát co možná nejrychleji, abych měla protivné cvičení za sebou. Samozřejmě, že jsem při takové praxi pravidelně udělala mnohem víc chyb, než kdybych byla hrávala klidně a ve správném tempu – a z vedlejšího pokoje se pravidelně ozvalo: „Práce kvapná málo platná! Takže ještě jednou a pomaleji. A pamatuj, že co nejde silou, jde rozumem!“

Dívčí ruce na klavíru.

Obvykle jsem se tak vytočila, že jsem začala mlátit do klaviatury vší silou a pokoušela jsem se vše odehrát co možná nejrychleji, abych měla protivné cvičení za sebou.

Foto: Unsplash.

Moje utrpení dosáhlo vrcholu v okamžiku, kdy mi paní učitelka oznámila, že se mám začít připravovat na každoroční školní koncert před publikem. To bylo pro mě naprosto nejhorší, především proto, že se vyžadovalo hraní zpaměti, a to už jsem byla úplně vedle.

Babička mou přípravu na tento koncert ovšem vzala do vlastních rukou a rozhodla se, že budu každé ráno vstávat dřív, abych se stihla ještě před školou procvičit: „Ne nadarmo se říká, že ranní ptáče dál doskáče!“

„Víc toho sežere a dřív chcípne,“ zamumlala jsem si pro sebe jedovatě. Ačkoliv jsem se opravdu snažila, v den školního koncertu jsem byla nesmírně nervózní (a příliš sebedůvěry mi nedodal ani fakt, že babička se se mnou při mém odchodu loučila proslovem na téma „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“). Nakonec jsem si však u paní učitelky vybrečela, že budu hrát s notami.

Děvče hraje na klavír podle partitury.

Nakonec jsem si však u paní učitelky vybrečela, že budu hrát s notami.

Foto: Freepik.

Zhruba měsíc po zmíněném koncertu jel táta s hudebníky na nějaký zájezd a této akce se zúčastnila i moje učitelka klavíru. S obavami jsem tehdy očekávala jeho návrat, kdy jsem si říkala, že si pravděpodobně bude tato milá dáma na mě stěžovat, že málo cvičím anebo necvičím vůbec. Její oblíbená věta, kterou jsem byla nucena často vyslechnout, zněla: „Děláš na tom klavíru vůbec něco – a fakt mně nejde o to, jestli na něm utíráš prach?“

Proto mě nepřekvapilo, když si mě táta hned po příjezdu zavolal. „Tak jsme o tobě s paní učitelkou dali pochopitelně řeč,“ děl přísným tónem, zatímco já jsem přemítala, co všechno se mohlo probírat: cvičím málo, necvičím vůbec, stupnice necvičím rozhodně vůbec – to se poznalo podle toho, že jsem nikdy nevěděla, kterou stupnici jsem měla za úkol, „a já a paní učitelka jsme rozhodli, že si ke klavíru přibereš i flétnu. Tak, domluvil jsem,“ zakončil otec svůj proslov.

Naštvaná dívka.

„Já a paní učitelka jsme rozhodli, že si ke klavíru přibereš i flétnu. Tak, domluvil jsem!“

Foto: Freepik – cookie_studio.

S pohledem plným naděje jsem se podívala na babičku, u níž jsem doufala, že mě zachrání něčím ze svého repertoáru: „Když hra nejlepší, přestaň,“ nebo „Mnoho psů, zajícova smrt,“ či konečně svým oblíbeným: „Devět řemesel – desátá bída!“

Ale nestalo se tak. No potěš koště! letělo mi hlavou. Buď se svět zbláznil, nebo nevím. Kupodivu, flétna mi šla skoro sama, takže jsem mohla pokračovat ve svém poklidném cvičení – necvičení, a tím jsem absolvovala základní hudební vzdělání bez větší újmy na svém zdraví. Za zdraví paní učitelky bych ruku do ohně nedala.

Zdroj: redakce – Olga Skálová

Další články z této rubriky

gutentor-overlay

Zuby v tlamě a dáma na ústupu

Po naší fence sportovkyni, o níž byla řeč v minulých článcích, jsme chvíli psa neměli. Ale pak si naše babi…
Náprstek, jehly a špulky nití.gutentor-overlay

Ruční práce – zaručené antidepresivum

Miluji „oblečené stoly“, tedy v překladu ubrusy. Mám jich nepočítaně. Je to zapříčiněno mojí posedlostí po teplu domova, který představují…
Štěně dogy.gutentor-overlay

Čekání na dogu

Po chvíli odmlky, kdy nás opustil náš foxteriér, babička svolala rodinnou radu, aby nám oznámila, že takhle to dál nejde.…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*