Zbytečné dotazy

Rozladěná žena se drží za hlavu.
Foto: Freepik – wayhomestudio.

Nevím jak koho, ale mě občas přivádějí do stavu zuřivosti. Mám na mysli takové ty otázky typu: „Co děláš?“, když stojím u dřezu a umývám nádobí, což je patrné na první pohled.

Už jsem je částečně eliminovala tím, že například na tento dotaz vznesený mým manželem, který je na tyto otázky přeborník, odpovídám: „Ležím v obýváku a sleduji televizi,“ a dál se zabývám nádobím ve dřezu. Můj muž je ovšem perfektní sparingpartner, takže mě upozorní, jestli by nebylo dobré umýt nádobí…

Případně: „Děláš něco?“, když plápolám na okně a sundávám záclony. „Ne, dnes jsem se rozhodla, že budu odpočívat!“ procedím skrz zuby směrem k tazateli. „Zajímavé, že jsi včera říkala, že budeš umývat okna…“ dostane se mi odpovědi. 

S železnou pravidelností zaznívá další naprosto zbytečný dotaz v okamžiku, kdy odjíždíme třeba na dovolenou, můj muž na několikrát nanosí věci do auta, za mohutného sakrování, že toho vozíme čím dál tím víc, a jiných pravidelných průpovídek. Když konečně sedám do auta, zeptá se mě: „Zamkla jsi?“ Přesně ví, jak bude znít má odpověď: „Ne! Nechala jsem dokořán, udělala šipky ke vchodu a viditelně označila místo, kde máme peníze, vkladní knížky a cennosti…“ A já už předem vím, že odpoví: „Jo, dobře, tak v tom případě můžeme jet.“ 

Žena umývá nádobí.

„Ležím v obýváku a sleduji televizi,“ a dál se zabývám nádobím ve dřezu.

Foto: Freepik – Senivpetro.

Skutečně vytočit se nechávám těmito dotazy už málo, spíš se bavím vymýšlením odpovědí. Ovšem existují okamžiky, kdy mě takovými otázkami lidé, kteří je položí, přivádějí do stavu zuřivosti.

Když zakopnu nebo uklouznu a spadnu a nejbližší stojící se mě zeptá: „Co děláš?“, mám chuť nakopnout tazatele, k čemuž nedojde jen proto, že tak vysoko ze země nedokopnu, a navíc se samozřejmě snažím vstát co nejrychleji.

Žena věší záclony.

Případně: „Děláš něco?“, když plápolám na okně a sundávám záclony.

Foto: Freepik.

Podobný dotaz mi dávala jednou moje máma. Vznesla ho v okamžiku, kdy jsem se zoufale snažila udržet se na zledovatělém povrchu a nespadnout. Kreace, které jsem předváděla, jsou naprosto nepopsatelné. A dodnes nechápu, proč jsem se raději neodevzdala pádu, ke kterému nakonec stejně došlo. Vyšly jsme tehdy spolu z cukrárny, kde jsme zakoupily šlehané jahody v čokoládě, bonbony, které se tehdy prodávaly vážené. Máma držela v ruce pytlík a do mého „vystoupení“, kdy jsem kolem sebe zoufale mávala rukama a střídavě se nakláněla na různé strany, se mě zeptala, zda si chci nabídnout, natahujíc ke mně ruku, nikoliv pomocnou, ale se sáčkem.

Bonbony na váhu.

Vyšly jsme tehdy spolu z cukrárny, kde jsme zakoupily šlehané jahody v čokoládě, bonbony, které se tehdy prodávaly vážené.

Foto: Freepik – bearfotos.

Nařídila jsem jí, aby na mne mluvila, až dopadnu. A moje máma – místo toho, co by mě zachraňovala – šmátrajíc rukou v pytlíku s bonbony, klidně se krmila. Pak se mě zeptala, co to dělám. Zavrčela jsem, že snad viděla, že padám, a že teď se tedy pokouším vstát, ale ledovka je úhlavní nepřítel. Podařilo se mi to až na třetí pokus, kdy jsem se po čtyřech dostala mimo nejzrádnější zledovatělou plochu a tam jsem se po chvíli vydýchání konečně zvedla jako homo erectus. A máma pokračovala, opět úplně klidně: „A teď už se tě teda můžu zeptat, jestli si dáš ten bonbon?“  – uznejte, to je o nervy.

Papírový sáček v ruce.

Zeptala se mě, zda si chci nabídnout, natahujíc ke mně ruku, nikoliv pomocnou, ale se sáčkem.

Foto: Freepik – Vectorium.

Několik let na to, rovněž v zimě, kdy bylo čerstvého napadaného sněhu, jsem zase se svojí dcerou utíkala, abych ji zavedla do výtvarného kroužku. Ona, která je na sebe abnormálně opatrná, přešlapovala na vrchu malého kopečku na straně jedné, já jsem tento zrádnější terén zdolávala na té protější. Volala jsem, ať jde za mnou, že tam, kde jdu já, to neklouže. A v okamžiku, kdy jsem tuto větu dořekla, práskla jsem sebou na zem. „A jsi si tím jistá?“ otázala se moje ratolest. Do kroužku jsme přišly pozdě, protože dceři tekly slzy od smíchu a nebyla se schopna dostat z místa. A jelikož pobavila touto příhodou paní učitelku, když vysvětlovala naše zdržení, námět na kreslení byl na světě. Ještě doma mi pyšně ukazovala namalovanou ležící postavu – mě. 

Dívka maluje.

Ještě doma mi pyšně ukazovala namalovanou ležící postavu – mě. 

Foto: Freepik – evening_tao.

Horší než provokovat právě upadlého člověka je okamžik, když usínáte a jste ve fázi, že schází pár vteřin do upadnutí do hlubokého spánku – ovšem právě v té chvíli se otevřou dveře a ozve se: „Ty spíš?“ Tehdy bych dokázala se dopustit i trestného činu. Co bych tak asi dělala, ležíc a všude zhasnuto. Ani se nesnažím odpovědět v domnění, že se mi přece jen podaří „zabrat“. Ouha! Pravidelně následuje monolog mého zákonitého manžela a narušitele usínání: „Tak asi jo. A kdepak mám to pyžamo? Aaaa tady. A knihu? A brýle? A kapesník…“ Pak nevydržím a většinou zavrčím, ať je zticha – v tomto případě moje zbytečné upozornění, protože si to stejně všechno dovykládá…

Žena se snaží spát.

Ani se nesnažím odpovědět v domnění, že se mi přece jen podaří „zabrat“.

Foto: Freepik – nensuria.

Tu nejzbytečnější ze všech otázek mi však můj muž položil před mnoha lety.

Máme u dveří slepou kliku. Spěchala jsem tehdy na poslední chvíli do práce a po zabouchnutí dveří, kdy jsem mínila zamknout, jsem zůstala stát: v ruce klíče od práce, naštěstí – ovšem klíče od bytu zůstaly, potvory nezodpovědné, doma, bohužel. Tehdy jsem ještě neměla mobil, takže jsem doběhla do práce, ihned jsem vytočila číslo svého manžela a vypověděla jsem mu, co se mi přihodilo.

Žena křičí do sluchátka.

Tu nejzbytečnější ze všech otázek mi však můj muž položil před mnoha lety.

Foto: Freepik – drobotdean.

Poprosila jsem jej, aby byl tak hodný a během dne mi klíče od domu do práce přivezl. Na druhé straně linky bylo chvíli hrobové ticho a pak se ozvalo: „To mi chceš říct, že máme odemčeno?!“ Rozumějte, pro mého manžela je zaklapnutý zámek nedostatečně zabezpečený byt, což z jedné strany chápu. Na tuto odpověď jsem chvíli hledala slova já a pak jsem zařvala: „Ne! Já jsem zevnitř bytu zamkla na dva západy, pak pověsila klíče na háček za dveřmi a vyskočila z balkonu!“

Další články z této rubriky

Sova v letu.gutentor-overlay

Respekt k ptactvu

Už několikrát zde mí kolegové uváděli články o ptáčcích. A mně to najednou vrátilo v čase i prostoru na jednu…
Žena v bazénu.gutentor-overlay

„Víš, kde jsou Dudince?“

Zeptala jsem se svého manžela před mnoha lety. „Ne,“ zněla jeho odpověď. „Tak si to zjisti, za týden tam jedeme…
žárovka co svítí v dalníchgutentor-overlay

Pokud vám také chybí energie

Prý nám chybí energie. Ozývá se ze všech stran varování o hrozbě příliš drahé, stále hůř dostupné energii. Tak se…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*