Respekt k ptactvu

Sova v letu.
Foto: Pixabay.

Už několikrát zde mí kolegové uváděli články o ptáčcích. A mně to najednou vrátilo v čase i prostoru na jednu z našich letních dovolených ve slovenských termálních lázních. Tehdy jsme se zrovna trefili do programu, kdy jsme mohli shlédnout farmářské trhy a také bohatý program, který byl pro návštěvníky připraven.

Kromě pěveckých a tanečních vystoupení různých folklorních spolků jsme se mohli podívat na seskok parašutistů, kteří téměř všichni dokázali dopadnout do vyznačeného nevelkého prostoru. Že to není tak jednoduché, jsme se přesvědčili, když jeden vinou nečekaně silnějšího poryvu větru přistál do koruny blízké břízy. Naštěstí dokázal bryskně sešplhat, ovšem padák z větví stromu preparoval za asistence svých kolegů dobré půl hodiny.

Seskok padákem.

Kromě pěveckých a tanečních vystoupení různých folklorních spolků jsme se mohli podívat na seskok parašutistů, kteří téměř všichni dokázali dopadnout do vyznačeného nevelkého prostoru.

Foto: Pixabay.

Zajímavá byla i výstava automobilů-veteránů. Vozy najely na prostranství a my jsme si tyto krásné stroje mohli prohlédnout zblízka. Najednou mi můj muž říká: „Jé, podívej, tohle auto měl můj táta!“ A já na to: „A můj měl zase tady to. A není támhle naše první auto, které jsme měli?“ Manžel mi to potvrdil a já jsem se ho najednou zeptala: „Nepřipadá ti na tom něco špatně, když auta, v nichž jsme se vozili, už jsou veteráni?“

„Ale ne, auta stárnou rychleji než lidé, a navíc všechny tyhle vozy jsou mladí veteráni,“ utěšoval mě.

Přehlídka veteránů

Auta stárnou rychleji než lidé, a navíc všechny tyhle vozy jsou mladí veteráni.

Foto: Pixabay.

Každopádně já jsem se nejvíc těšila na vystoupení spolku, který nám měl představit několik vycvičených dravých ptáků. Šou probíhala tak, že moderátor o každém svém svěřenci pronesl několik zajímavých informací, například co loví, jak je starý, jaké má rozpětí křídel, kolika let se dožívá… Dravci byli v programu seřazeni od toho nejmenšího po největšího a užaslé diváctvo tak obdivovalo například poštolku, káně, jestřába i sokoly.

Při předvádění členové spolku obcházeli publikum, abychom se mohli na dravce podívat i zblízka. V tomto okamžiku jsem odstoupila o pár kroků vzad. Ne že bych měla fobii z ptáků. Mám k nim respekt. Jsem ochotna obdivovat krásu jejich peří, jejich zpěv i kochat se pohledem na ně, pokud nehrozí, že by se dostali do mé bezprostřední blízkosti.

Sokol na bidýlku.

Dravci byli v programu seřazeni od toho nejmenšího po největšího a užaslé diváctvo tak obdivovalo například poštolku, káně, jestřába i sokoly.

Foto: Pixabay.

Pak následovaly ukázky, v jejichž rámci ptáci poslušně přelétávali od jednoho sokolníka k druhému. 

„A nebojíte se, že vám uletí?“ ozval se pán po mé levici.

„To vážně ne. Oni jsou na nás zvyklí, a hlavně dobře vědí, že pro ně máme vždycky kus masa – na to slyší nejlíp,“ zasmál se sebevědomě jeden ze sokolníků, ale v tom okamžiku strnul a zakřičel: „Pozor!“

Okamžitě jsme se otočili ve směru, kterým ukazoval – a vzápětí se strhla mela. Děti pištely, většina dospělých se vrhla k zemi a já jsem hledala úkryt v manželově podpaží. Přímo na nás se totiž řítil jestřáb, který nad námi nakonec prolétl ve vzdálenosti snad jen několik centimetrů. Když jsem vykoukla, jestřáb už seděl na svém místě. Podle úsměvu protagonistů vystoupení jsme pochopili, že tento „kousek“ je plánovanou součástí produkce. Dívala jsem se na dravce a připadalo mi, že má z našeho zděšení taky trochu škodolibou radost, dokonce se mi zdálo, že posměšně třepe hlavičkou, jako by chtěl říct: „No to byl zase vystrašený divácký materiál!“

Posledním, koho jsme mohli obdivovat, byl krásný velký sokol. Létal poslušně, úžasně předváděl, jak dokáže vystoupat vysoko a strmě slétnout dolů. Pak se ovšem rozhodl, že dost bylo nacvičeného, a vzal iniciativu do svých drápů: z jednoho stoupání si to zamířil nikoliv zpátky, kde byl svými majiteli očekáván, ale na pergolu blízké restaurace.

Sokol.

Z jednoho stoupání si to zamířil nikoliv zpátky, kde byl svými majiteli očekáván, ale na pergolu blízké restaurace.

Foto: Pixabay.

Vystupující se s námi chvatně rozloučili, poděkovali a téměř přes rameno nám sdělili, že jsme byli skvělé publikum – načež hromadně utíkali odchytit svého dravce.

„To asi nebylo součástí programu?“ vznesla jsem, spíše řečnický, dotaz. Poslední z vystupujících, která právě probíhala kolem mě, mi dala zapravdu.

„Na oběd půjdeme až později,“ prohlásila jsem s očima upřenýma na mocné pařáty a špičatý zoban, jež se právě procházely po pergole nad nic netušícími hosty, kteří pokojně konzumovali své pokrmy.

„Taky si myslím,“ sledoval můj pohled manžel. „Chci si dát krvavý steak – a rozhodně nemíním riskovat, že mi ho z talíře sebere nějaký proklatě nízko prolétající opeřenec!“

Další články z této rubriky

Už teď je mi zima…gutentor-overlay

Už teď je mi zima…

Tak nám nečekaně – kdo by to taky předpokládal, takhle v polovině září – přišel podzim. Ochladilo se a to…
Kytice rudých růží.gutentor-overlay

Všude vidím rudé růže

Jednou se za mnou do práce stavila moje známá. S touto paní, která je dnes již v důchodovém věku a…
gutentor-overlay

Teorie velkého třísku

Jako malá jsem milovala hru na četníky a zloděje. Kdybyste ji náhodou neznali, v této jednoduché a akční hře se…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*