To mi bylo dvanáct let a velikonoční víkend jsme tehdy trávili na chatě. Už pár dní bylo nádherné jaro. V sobotu a v neděli jsme pracovali venku, dělali jarní úklid na zahradě: vyhrabání trávníku, stříhání stromků, okopávání a pletí skalek…. Sluníčko krásně hřálo, proháněli jsme se po venku jen v tričkách, obdivovali první jarní sněženky, bledulky, petrklíče, kočičky. Odpoledne jsme na vyhrabaném trávníku hráli toho roku první partie kroketu.
V pondělí ráno jsem se probudila, vystrčila nohu zpod peřiny, že bych jako vstala. A okamžitě jsem ji měla zpátky. To snad není možné, vždyť včera ráno taková zima nebyla. Koukla jsem vedle na bráchu. Už byl taky vzhůru a sledoval mé počínání.
„Taky jsem se odkryl a hned zase zakryl,“ oznámil mi.
„Co se děje?“ zeptala jsem se. „Z venku jde takové divné světlo.“
„Jestli to nebude tím sněhem,“ odpověděl. Jeho postel byla u okna.
Oblékali jsme se tak, že jsme si studené oblečení natahali pod peřinu, aby se trochu prohřálo a dalo do něj obléct, a ještě oblečení jsme takhle setrvávali přikrytí až po uši.
„Co budeme dělat?“ položila jsem spíše řečnickou otázku. Dva dny nezvyklého tepla mě naladily jarně, ne zimně.
Vtom do pokoje vrazil druhý bratr: „Vstávejte, lenoši! Já už jsem po snídani, připravil jsem sáňky, jde se na svah!“ A zůstal na nás zírat, když jsme po odhození peřiny vstali oblečení.
Při pohledu z okna se mi zatajil dech. Půl metru sněhu. V kuchyni jsme se zahřáli horkým čajem. Rychle jsme posnídali u kamen, kde už krásně bylo teplo, protože táta topil od rána ostošest, a začali jsme se připravovat na výpravu ven.
Naše chata není chata…
Na chatě jsme, pravda, vždycky měli nějaké rezervní oblečení, ale to, v čem jsme vyrazili ven z chaty, bylo úžasné. Já jsem na tom byla ještě s vizáží nejlépe. Našla jsem si svetr, teplou bundu a chlupatou čepici na zavazování pod bradu.
„Hele, ty čepice tady mám dvě,“ oznámila jsem.
„Tak jednu naval!“ prohlásil rychlejší bratr.
„Ale tu nezavážeš,“ varovala jsem ho.
„To nevadí, hlavně že mám něco na hlavě.“
Na sobě měl starší červenou bundu, co do délky trochu kratší, takže mu vykukoval mámin dlouhý, ostře růžový svetr, který si oblékl pod bundu, a na hlavu si narazil moji modrou chlupatou čepici, jejíž zavazování mu venku ve větru plápolalo jak uši našeho irského setra.
Protože čepic jsem víc neměla, druhý brácha si zavázal na hlavu babiččin žlutý kašmírový šátek, – a aby mu nebyla zima a aby prý nevypadal hloupě, na vrch hlavy si nasadil ještě tátovu černou rádionku. Protože teplou bundu nenašel, zabavil si tátův starý khaki vaťák.
Babi se kácela a vykřikovala, že děláme ostudu.
Takto vymódění a s naším psem Frajerem v patách jsme vyrazili.
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky?
„Veselé Vánoce!“ volali jsme na sousedku, která stála venku na své terase zachumlaná v kabátu a zjevně uvažovala, zda bdí či sní. Den předtím se na tomtéž místě, kam se jí krásně opíralo sluníčko, opalovala v plavkách. „No fakt,“ konstatovala, „na Vánoce nebyl sníh skoro žádný – a teď tohle!“
Cestou na svah jsme se koulovali, Frajer se snažil v letu sněhové koule chytat, a když se mu to nepovedlo, pokoušel se je neúspěšně vyhrabávat. Na sáňky jsme se ovšem vlezli jen dva, třetí z nás na jejich konci stál, což zapříčinilo, že jsme při sjíždění svahu víc havarovali, než se vezli. Navíc pes naše počínání bral jako prima zábavu a cpal se k nám na sáňky, takže jsme se ve sněhu kutáleli už před odjezdem. Když jsme se „vymázli“, skákal na nás, a pokud jsme se pokoušeli jet, shazoval nás. Nakonec to vypadalo, že jediný, kdo bezpečně dojede na saních ze svahu dolů, bude Frajer. Vrátili jsme se víc vyválení ve sněhu, který byl mokrý a těžký i za normálních okolností by se v těchto podmínkách sáňkovat nedalo.
Máma s babi se dobře bavily, když nás z tepla za oknem sledovaly. A protože zaslechly naši rozmluvu se sousedkou, přivítala nás máma zpátky v chatě se slovy: „A dnes máme dokonce na oběd řízky!“
Babi prohlásila, že to mají tam nahoře nějaké „pošmodrchané“, že tohle počasí je skutečně typicky vánoční, a ne velikonoční. „Jenom stromek chybí,“ konstatovala.
„Ale nechybí,“ oponovala máma a otevřela dveře do komory, kam tehdy po Vánocích strčila umělý stromek i s ozdobami. K likvidaci a odvozu se zatím nedostala. Společně jej dopravily do jídelny, a když se do kuchyně dostavil i táta, stáli jsme už všichni u vánočního stromku a pěli koledy.
Umělý, nebo živý? Rozhodla svině
Rozparáděný Frajer, v domnění, že hra pokračuje, na nás začal skákat a v zápalu mely, která nastala, povalil stromek.
„Ježíšmarjá, řízky!“ vykřikla babi a hnala se ke kamnům. Zachránila je takřka v hodině dvanácté.
„Tak, konec blbin,“ vyhlásil táta po obědě. „Teď se trochu ohřejte a pak jdeme prohazovat cestu, jinak se odtud nedostaneme!“
„Tak jaké jste měli Velikonoce?“ vítal mámu po svátcích zpátky v práci její šéf.
„Ale jo, šlo to. Děti si užily sáňkování, pes povalil stromek a babi málem připálila řízky. Vánoce jako malované.“
Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
gutentor-overlayALWEG – nenaplněný (nejen slovenský) sen
gutentor-overlayZávěsné truhlíky a neshody u nás doma s nimi spojené
gutentor-overlayČas a řeči
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář