Někdo vás osloví nebo rádoby vtipně okomentuje, co jste právě udělali, takovým způsobem, že vám to není vhod. Co teď?
Ozvat se a riskovat, že to nebude vhod tentokrát druhé straně, nebo mlčet a dusit to v sobě? Když nic neřeknete, nemůžete očekávat změnu. Když se ozvete, můžete očekávat víc, než byste chtěli.
Postupně, jak šel čas, jsem pochopila, že zlobit se na někoho za něco, co on ani nechápe, že řekl nebo udělal, je zbytečné a spíš stresující pro mne. Byť často se sevřeným žaludkem, naučila jsem se říkat, co je z mého pohledu špatně. Žaludek je sevřený předem z možných reakcí okolí, ale stejně… Když si třeba vzpomenu, jak dlouho mi leželo v žaludku oslovení jednoho výše postaveného pána, který rád oslovoval ženy ze svého okolí „dámo“ s velkou ironií. Jde o oslovení, které samo o sobě, pokud není řečeno vkusně a v pravý čas, na mne působí jako červený hadr a vyřčené se špetkou ironie a posměchu mi způsobuje až nevolnost.
Zrovna tak si nemusím za každou cenu s každým tykat. Od malička mne vedli k tomu, že ne každý si zaslouží naše tykání a ne vždy je vhodné, abych tykala já. Proto pokud někomu nabídnu tykání, málokdy se tak stane bezprostředně po seznámení. Většinou zvažuji i na základě jednoho rčení mé dávné kolegyně, která také velmi zvažovala, než mi nabídla tykání, a vše odůvodnila výrokem: „Víš, ono se hůř říká ‚Vy vole‘ než ‚Ty vole‘“. Přestože se zvyšujícím se věkem se snižuje počet lidí, se kterými si tykám, nemám takové ty „omlazující“ tendence tykání se všemi, i když jsou sympatičtí. Snad jednou, uvidím… Rozumět si můžeme i bez něj.
Rozdíl mezi slyšením a nasloucháním
Jsem vychovaná v minulém století, kdy se ještě rodičům manžela (manželky) často vykalo, proto jsem byla moc potěšená, když mi manželovi rodiče nabídli oslovení „mami, tati, ty…“ a totéž nabídli mí rodiče manželovi.
Jsem ráda, že pro mého muže zůstávám i po několika desetiletích stále ženou, kterou stojí za to oslovit jménem nebo i něžnějším oslovením, že ho nikdy ani nenapadlo bavit se o mně jako o „staré“ nebo pronést „moja říkala“.
Přestože jsem pro své děti a jejich partnery mámou a pro má vnoučátka babičkou, stále jsem i dítětem své mámy, která mi občas říká zdrobnělinou jména stejně jako můj muž nebo vnoučátka, když si dělají „pořádek“ v babičkách. A za to jsem vděčná.
Prostě mám ráda, když se zachovává určitá úcta při vzájemném jednání a oslovování, stále také věřím na slušné pozdravení ve společnosti. A tak třeba zrovna dnes jsem reagovala v práci. Tentokrát kvůli ignoraci a mlčení všech našich „oveček“ na tzv. příměšťáku, které jsem po příchodu pozdravila poctivě jednoho po druhém, když „si mne nevšimli“. Mně to nic neudělalo, je to snad trošku nejprve rozhodilo, ale zítra možná už polovina pozdraví první, když mne potkají.
A vlastně stačilo jen říct, co je špatně, jít příkladem. Jak jsem řekla na úvod, když neřeknu, co mi vadí, nemusí ten druhý vědět, že něco by mohl říct nebo udělat jinak…
Zdroj: redakce – Zdena Mášová (autorské dílo)
Další články z této rubriky
gutentor-overlaySvátky dva v jednom
gutentor-overlayZávěsné truhlíky a neshody u nás doma s nimi spojené
gutentor-overlayČas a řeči
gutentor-overlayNedůvěřuj a práci robotického vysavače prověřuj!
.
Buďte první kdo přidá komentář