Máminy pozdní příchody

Máminy pozdní příchody
Foto: Freepik.

„Nemám ráda, když někde čekám,“ obhajovala se moje máma, když jsme jí celá rodina vytýkali, že všude chodí pozdě.

Její mánie byla neskutečná. Ne že by ráno pozdě vstala. Když jsme vstávali my, byla už v plné práci. Ale na odjezdy či odchody nedokázala zacílit tak, abychom následně nemuseli spěchat. Stála jsem ve dveřích a upozorňovala, že bychom už skutečně měly jít, a pracující k mdlobám jsem sledovala svoji mámu, která dopíjela ranní kávu (dobře, to bych pochopila) a potom si usmyslela, že ještě ten hrneček opláchne, a když už ho má opláchnutý a v ruce, tak ho i utře a schová…

Pokud jsme někam jeli celá rodina, všichni už jsme byli vždy usazeni v autě a ona vybíhala jako poslední. A to se dokázala ještě několikrát vrátit. Později jsme se už jen shromáždili u auta a čekali, až máma bude definitivně připravena k odjezdu. Táta se třeba bavil se sousedem, jemuž dával ještě poslední instrukce ohledně dohledu nad naší zahrádkou a hospodářstvím, když jsme na něj volali, že máma už jde.

„A už se alespoň jednou vracela zpátky domů?“ zazněl jeho dotaz.

„Ne,“ informovali jsme ho.

„Tak to mám ještě fůru času,“ oznámil nám a souseda, který si vzpomněl, že by ještě potřeboval něco vypůjčit, vyzval: „Pojď, já ti to hned v garáži najdu.“

V téhle laxnosti jsme si naprosto s mámou nerozuměly. Nerada začínám den tím, že musím na poslední chvíli dobíhat celá zpocená do autobusu. Odmítala jsem s ní takto cestovat, a proto jsem se pravidelně uchylovala k tomu, že jsem jí oznámila, že já jdu, a nervózně jsem se celou cestu otáčela, zda už peláší za mnou.

„Prosím tě, vždyť celý život do práce dojíždíš. To na tebe ty autobusy čekají, nebo co?“ zeptala jsem se jí jednou.

„Jasně,“ vysvětlila mi, „já přiběhnu na nádraží, naskočím do autobusu, řidič prohodí, že už jsme tady tedy všichni a že můžeme jet. Jednou na mě takhle čekali čtvrt hodiny, než si někdo ze stálých spolucestujících vzpomněl, že jsem říkala, že mám dovolenou. Od té doby to musím vždycky hlásit,“ oznámila mi pyšně.

„Podívej se, jen jedenkrát jsem už těch řečí měla dost, a vypravila jsem se na autobus s předstihem. Kráčím si takhle ulicí, za mnou vyběhl jeden pán, který se mnou jezdí, v letu si zapínal košili, a natahoval si svetr. O kus dál druhý, ten si v poklusu zavazoval boty a při tom dojídal snídani. Třetí byla známá, která vyrazila z domu a během splašené cesty si ještě sundávala natáčky a česala se… Když jsme takto v průvodu, já o hodně napřed, dorazili do cíle, tedy na autobusové nádraží, postavila jsem se tam jako první, pak teprve dorazili ostatní. Ti tři na mě koukali, rozhlíželi se a v obavách konstatovali, že nám to asi tedy ujelo.


‚Neujelo. Ale mě už ty řeči nebavily. Tak jsem se rozhodla, že bych mohla začít chodit včas,‘ oznámila jsem jim svoje nové rozhodnutí.

‚Ale to nám nemůžete udělat!‘ křičeli jeden přes druhého. ‚Vždyť jste nás úplně vyděsila, že jdeme pozdě!‘

Uznáš, že jsem se musela vrátit ke svému zvyku,“ zdůvodnila mi své konání.

„Chápu, že nesnášíš, když musíš někde čekat… ale vždyť se dá odchod naplánovat i tak, abys na místo přišla přesně včas. Copak tebe neděsí, že dorazíš pozdě, že ti odjede autobus nebo že někdo bude muset čekat na tebe?“ apelovala jsem na ni.

„Zbytečná slova,“ prohlásil můj táta zpoza novin, „ta přišla pozdě i na vlastní svatbu!“

Zdroj: redakce – Olga Skálová (autorské dílo)

Další články z této rubriky

Zabijačkové speciality.gutentor-overlay

Na zabíjačkové pochoutky zapomeň

„A tu černou zabíjačkovou polévku a jitrničky mám kde?“ přivítala nás naše babi a s mírně povytaženým obočím přehlédla naši…
Svátky dva v jednomgutentor-overlay

Svátky dva v jednom

To mi bylo dvanáct let a velikonoční víkend jsme tehdy trávili na chatě. Už pár dní bylo nádherné jaro. V…

1 Comment

  1. Něco podobného jsem zažila ve své rodině. Tatínek byl „přesňák“ – měl hodinky, které mu šly na vteřinu přesně podle rádia (za totality se hlásil přesný čas pět vteřin před celou hodinou) a všude chodil na vteřinu přesně. Maminka zase o dvě minuty dřív, aby to stihla, nikdo na ni nemusel čekat nebo jí to snad neujelo. Když jeli do práce stejným autobusem, nikdy nešli spolu. Maminka vyšla první, tatínek přišel k autobusu v okamžiku, kdy nastupoval poslední cestující. Maminka na něj čekala v autobuse. Po tátovi již nikdo další většinou nepřišel. Díky jeho přesnosti mu jednou ujel vlak. Tehdy platilo, že pokud to dopravní situace dovoluje a vlak již nečeká na další přípoje, může být vypraven o 3 minuty dříve. Z tohoto důvodu byli tehdy cestující povinni dostavit se na nádraží 5 minut před pravidelným odjezdem. Marně jsem se to pokoušela tatínkovi vysvětlit. Neuznal to. Vynadal výpravčímu a musel čekat hodinu na další vlak. Přesto všechno se moji rodiče nikdy nehádali kvůli tomu, v kolik se vyjde z domu. Každý šel podle svého, oba se nakonec někde sešli a v nejhorším se potkali večer doma. Dneska jsou lidé schopni rozvést se kvůli mnohem větším prkotinám… Přeji hezký den všem.

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*