Ty prostě umíš žít, napsala mi B. pod fotku na Facebooku. Stalo se to už podruhé a pamatuju si to, protože mě to zaujalo už tenkrát poprvé. Žít umí každý z nás a není to v základním významu nějaká dovednost, kterou je třeba se učit. Narodíme se a žijeme, dokud neumřeme.
Ten umělecký přesah, to umění žít, spočívá v tom, čím svůj život naplníme. A to se nedá naučit.
K tomu musíme dojít sami a nenechat se zviklat, i kdyby se svět kolem nás hroutil. On se hroutí stejně, už od starého Říma. Teď jde o to neskončit dole pod troskami nebo zůstat viset za nohu někde v meziprostoru, přičemž společnost (zejména rodina) a její potřeby vás táhnou dolů a vaše sny se snaží vás popotahovat směrem vzhůru.
Mně na cestě k umění žít nejvíce pomohlo nedávné rozhodnutí, že si budu kalendář nejprve plnit věcmi, které chci udělat, zažít ve svém volném čase, a teprve potom budu doplňovat pracovní úkoly. Jsem poměrně čerstvě na volné noze, takže jsem si vědoma toho, že všechny důsledky ponesu sama. Mohla jsem si spočítat, že méně práce mi přinese méně peněz, mohla jsem se limitovat například dnem volna navíc v pracovním kalendáři a podobně. Ale já jsem se na to všechno vykašlala.
Protože umění žít, tedy schopnost užívat si přítomnosti, nám nejvíce znemožňují právě obavy o vlastní budoucnost.
Když si ale plánujete den tak, jako by zítřek už neměl přijít, užijete si spoustu zábavy. A zítřek stejně přijde. Své jediné letošní předzevzetí – nebuď líná – jsem přetavila z pracovního významu do osobní roviny. Nebuď líná jít do divadla. Nebuď líná si udělat radost. Nebuď líná si přečíst knížku nebo se jít projít. Nebuď líná si každý den užít naplno. I kdyby to znamenalo polehávání na slunci v pravidelných intervalech nebo trochu diskomfortu. Tu práci stejně udělám, nejsem asociál ani rentiér. Ale když ji dělám ve chvíli, kdy na kůži ještě cítím sluneční svit, nebo naopak brzo ráno, v noci, o víkendech, prostě ve chvíli, kdy práce není na úkor mých jiných aktivit, jde mi to lépe od ruky. A už se těším na další radost v kalendáři. Není to pro každého. Ale mně to moc pomohlo.
Mnoho let jsem svou energii a kreativitu prodávala za mzdu. Měla jsem více peněz, ale mnohem méně času si je užít.
Neměla jsem energii, cítila jsem se pořád vyčerpaná, nabručená, každý výlet jsem si potom chtěla tak moc užít, že jsem svou usilovnou snahou naplnit každou minutu volna otravovala ty, co jeli se mnou. Ještě nedávno mi moje skvělá kamarádka L. řekla, že jsem od rána v tenzi, zatímco ona polehává na hotelové posteli a natáčí si vlasy. To ovšem nebylo žádné napětí, jen můj hlad. Kdyby mě zažila na dovolené ještě před pár lety, asi by se dost divila.
Už nedělím čas na práci a volno. Nesnažím se urvat v každé části co nejvíc.
Protože dělám už jen to, co mě baví, bez ohledu na to, zda dostanu zaplaceno nebo sama zaplatím, cítím se skvěle.
To víte, že občas mě život stáhne k zemi a bolí to. Někdy taky nestíhám a dost často se mé příjmy krátí, zatímco výdaje vytrvale rostou. Ale tato vychýlení vnímám jako dočasná. Protože když se přestanu usilovně snažit to vyřešit, věci se samy přirozeně vrátí do stavu harmonie. V této myšlence se skrývá umění žít. Méně dělat, méně myslet, méně vzdorovat. A užívat si každý den bez ohledu na to, co přinese.
Zdroj: redakce – Barbora Janečková, www.uzasnabara.cz
Další články z této rubriky
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru V.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru IV.
gutentor-overlayZachraňte Úžasnou Báru III.
gutentor-overlay
Buďte první kdo přidá komentář