Když jsme hráli na cimbály pošesté

Dívka hrající na cimbál.
Foto: Pixabay

Ve středu vysednu z auta u zámku Žerotínů ve Valmezu. Když do něj v neděli znovu nasednu, jsem jiný člověk. Vizuálně o hodně starší, zhruba tak o čtyři dny v očistci. Jsem nenamalovaná, s očima opuchlýma a s akutní alergií na lepek. Ale usmívám se a v srdci mám blažený klid a mír. Zase jsme to zvládli! Další Cimbalfest je za námi.

Já už vlastně nevím, jak se to stalo, že jsem byla Jardou nominována do PR týmu tohoto mezinárodního festivalu. Vím jen, že to bylo před deseti lety a pěti ročníky festivalu. Na letošní, celkově 14. a můj 6., jede už potřetí se mnou i moje dcera. Ví, co ji ve festivalovém centru čeká, a přece je tady. Asi máme ten masochismus v rodině. Nikdo z nás nehraje na cimbál ani neposlouchá po nocích jazzová nokturna. Moje učitelka klavíru už dávno zemřela vyčerpáním, a tak jediným hudebním povyražením je moje zpívání ve sboru, kde jsem ostatními členkami s charitativními sklony tolerována. A přesto se na festival každé dva roky těšíme.

Cimbalfest zní jako Gulášfest, s tím rozdílem, že u nás je guláš jenom pro porotu.

Ochutnala jsem v nestřeženém okamžiku zbytek v kastrolu a musím říct, že se neměli špatně. Abych ale byla spravedlivá, být porotcem a slyšet mnohokrát za sebou stejnou soutěžní skladbu, která – pro nezasvěcené – rozhodně není žádný folkloreček, opravdu není snadné. Jde často o soudobou hudbu složenou přímo pro cimbál jako koncertní nástroj. Ani po šesti ročnících nejsem dost silná na to, abych některé skladby slyšela opakovaně. Natož třináctkrát za sebou. Takže porota si guláš od Kiriho opravdu zaslouží.

Nebudu vás nudit popisem toho, co na festivalu dělám. V podstatě chodím s brašnou plnou počítačů do práce, a to v době své dovolené.

Letos už jsem zůstala v redakci sama, jen Maruška fotila a držela mě nad vodou svým tichým smíchem nad mými hlučnými poznámkami. Byl to opět šrumec, který nemělo smysl nějak organizovat, protože si to všechno žilo svým vlastním životem a tempem. Novináři potkali všechny lidi, co potkat měli, a to dokonce ve vhodný čas. Zřejmě proto, že jsem nic neplánovala předem a nepsychovala. Kdo by si stěžoval na hlouposti, když taky mohla přijet kontrola z hygieny nebo naše „náhodné kolemjdoucí“ na nádvoří mohla policie rozhánět vodními děly. Protože v této zemi je možné všechno.

V původním plánu programu byla dokonce demonstrace za živou kulturu, neboť jiné shromáždění, na kterém bychom mohli třeba hrozit paličkama a přitom si poslechnout kousek koncertu, nebylo legálně možné.

Byli jsme připraveni udělat cokoliv, aby se Cimbalfest konal za každé situace. Jarda, který festivalu řediteluje, má celkem dlouhý seznam svých nepěkných povahových rysů (například zálibu zavézt starší ženu do cizího města na druhém konci světa a říct: Rozchod a sraz večer na nádraží), ale odvaha mu rozhodně nechybí. Odměnou byla skutečnost, že dva dny před začátkem festivalu vláda rozvolnila některá opatření, a tak jsme s Cimbalfestem posbírali v kraji řadu prvenství.

Genius loci se dá jenom zažít, slovy se popsat nedá.

Už jsme všichni skoro zapomněli, jaké to je, když se lidi spolu normálně baví, potkávají, prožívají stejné emoce a poslouchají či hrají stejnou hudbu. Je to tak povznášející! Tak zdravé! Tedy dokud nezačne Jarda trvat na tom, že „jen papír zůstane“, „lidi chtějí něco na památku“ a nedonutí mě vydat i druhé tištěné číslo Cimbalfest Revue, pro ty co nic nevue. Protože tisíce lidí, lajků, shlédnutí a komentářů na sociálních sítích, to byla zřejmě jen taková moje volnočasová aktivita. Dokud nebude na stole potištěný papír, jako bych nic nedělala. Takže přichází vrcholná zábava celého festivalu, kterou jsou krátké rozhovory s vítězi soutěže ve hře na cimbál. Vypadá to asi následovně:

–      Jak se cítíš po vítězství v soutěži?

–      Nevím.

–      Chtěla by ses cimbálu věnovat nadále?

–      … Nevím.

–      Která skladba pro tebe byla nejtěžší?

–      No… Nevím.

–      Víš vůbec něco?

–      Tak něco jo.

      A co?

–      Nevím.

V tu dobu, tedy čtvrtý den festivalu, jsme už všichni dost unavení a já navíc počítám minuty do uzávěrky posledního čísla Cimbalfest Revue. Když z těch katalogově krásných dětí vytluču aspoň čtyři různá slova, z toho jedno sloveso, napíšu rozhovor na jeden odstavec. To už mám vyzkoušené. Z pěti „nevím“ dostávám osypky.

Proč ti krásní mladí lidé vypadají a hrají jako bohové a mluví jako lehce retardovaní?

Myslím, že by se na ZUŠ i konzervatořích, vlastně na všech školách včetně mateřských, měla vyučovat schopnost sebeprezentace, formulace jednoduchých myšlenek, a taky dlouhodobě trénovat schopnost mluvit s cizím člověkem z očí do očí, aniž by jeden z této dvojice, častěji však oba, měli chuť skočit z okna. Redakce je naštěstí v přízemí a pod oknem už není terárium s hadem, který se obvykle v průběhu festivalu demonstrativně svlékl z kůže.

Proto jsou všichni novináři i návštěvníci festivalu naprosto uneseni kultivovaným a přirozeným projevem letošního „maskota“ Matěje, kterého si pamatuji ze soutěží ještě jako plachého červenolícího klučíka, co se pořád zlepšoval. Nyní studuje cimbál v USA, kde museli tento obor vymyslet, protože nikoho před ním nic tak bláznivého nenapadlo. Naučil se tam nebát se, mluvit, přemýšlet při tom, mluví anglicky, učí se čínsky, nemá žádný problém s televizní kamerou, mikrofonem nebo objektivem fotoaparátu. Je z něho jiný člověk. Naštěstí je to stále pokorný a milý kluk, který do češtiny stále vkládá naše roztomilé valašské tvary. To mě fakt zahřálo u srdce.

Matěj byl vidět a slyšet, ale bez toho podhoubí dalších cimbalistů, učitelů, dobrovolníků a sponzorů by nikdy tak daleko nedošel.

Myšleno obrazně. Do Jižní Dakoty se z Hodslavic pěšky dojít nedá.

Tak ráda jsem zas viděla všechny, které jsem pomlouvala v Bulvárku v minulých letech a oni se mnou přesto pořád mluví. Potěšily mne i nové bledé tváře, které prakticky nevytáhly ruce z dřezu nebo se snažily v inspici za oponou rozpoznat, kdo se skrývá za rouškou tmy i rouškou na obličeji. Když pět minut po zahájení přímého přenosu dorazila na podpatcích i Růženka, pochopila jsem, že některé věci se prostě nemění. Nakonec jsme si, my testovaní a placatí (podle placky poznáš fracky), užili hudby, radosti a emocí do sytosti. Zažila jsem dvě prezidentky, jak hrají na cimbál. Déšť, který se spouštěl se začátkem veřejné hudební produkce. Cimbalisty, kteří svých pár tonů předvedli úplně poprvé na pódiu i strhující výkony starších talentů. Bylo to krásné a bylo toho dost.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Dvě děti na laviččce, jede z nich je novorozené miminko.gutentor-overlay

Na Toníčka!

Pokud opět postrádáte několik blogů, jste v obraze. Kromě dvou dnů hledám i klíče od auta, zubní kartáček, kaktus a rám na obraz. Zatímco věci i dny…
Síť neuronůgutentor-overlay

Lehká nespecifická abnormalita

Lehčí forma mi umožňuje skutečný stav věci občas maskovat. Přitom abnormalitu vysvětluje slovník cizích slov nejen jako nenormalitu, ale také…
Cesta lesem.gutentor-overlay

Stezka odvahy

Cítím, že přišel čas na novou stezku odvahy. Po dvou nebo po třech nohách, na tom nezáleží. Hlavně vyrazit do…
Velké balení jogurtu.gutentor-overlay

Záhada s jogurtem

Prohledala jsem celé auto. Půlkilové balení v zářivě bílém kelímku se nedá přehlédnout ani v mé Ježuře. Nikde nic. Podívala…
Početná skupina lidí na břehu moře, kde zapadá sluncegutentor-overlay

Neopouštěj staré známé pro nové

Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši…
Staré kapesní hodinky.gutentor-overlay

Humor a láska. A dochvilnost!

Zato, že ještě všichni žijeme pod jednou střechou, vděčím hlavně další genetické výbavě a rodinným konstelacím. Protože i kdybychom se…
Pes - labradorgutentor-overlay

Zvířata v nás a kolem nás

Jestli mě něco ubíjí, je to stereotyp. Jestli mě něco ničí, jsou to neustálé změny. A mezi tou pumou v kleci a štvanou lesní…
Máme suché rucegutentor-overlay

Máme suché ruce!

Lidstvo je tak rozmanité, že rozčlenit ho do skupin a kmenů jako živočichy nestačí. Jsme daleko rafinovanější, záludnější, laskavější, chytřejší…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*