Krasopis

Psaní perem do sešitu.
Foto: Pixabay

Vždycky jsem si zakládala na svém rukopisu. Měla jsem v 1. třídě jako první ze všech „číňana“, propisku s tence píšící náplní. Byli jsme generace, která už nepsala inkoustem ani v plnicích perech. Postupně jsem se vypsala do rukopisu, který byl obtížně čitelný, ale při troše snahy se rozluštit dal. Dlouhé tahy pod linku a velkorysé smyčky. Dnes sice občas píšu rukou svůj deník, ale občas ho nepřečtu ani já sama. Pokud jde o krasopisné psaní obálek či přání, pořád mám ale světu co nabídnout.

Co jste naposledy napsali ručně a bylo to delší než podpis v bance?

Pohlednice z cest? Vzkazy rodinným příslušníkům? Omluvenka ratolesti? Dlouhý seznam úkolů v diáři? Maturitní slohová práce? Rukopis nutil člověka přemýšlet ještě dříve, než slova napsal. Stejně tak jako aparáty na kinofilm s omezeným počtem políček sloužily k zachycování pouze předem vybraných záběrů. Udělat chybu stálo čas, v případě psaní rukou, nebo peníze, v případě promrhaného políčka filmu.

Dnes se všechno valí hlava nehlava. Počet fotek v mobilech se počítá na tisíce, v případě turistů z Asie na desetitisíce. Soubory nadatlované do počítače můžete přepisovat do aleluja, kopírovat, krátit, přeposílat, upravovat, vylepšovat fontem písma nebo vkládáním obrázků. Rukopis v době počítačů je spíše o schopnosti pracovat s grafickými programy než o schopnosti napsat kvalitní a ve všech významech slova dobře čitelný text.

Na začátku bylo Slovo. Na konci je Siri.

To nejsou nářky staré báby. I já píšu na počítači dnes a denně, třeba svůj blog. Když ho pověsím na web, už ani nemusím mít strach, že mi odejde počítač do věčných lovišť a soubor nenajdu. Možná bych měla mít strach, že se ho už nikdy nezbavím. Že mé ranní myšlenky zůstanou ve veřejném prostoru i po stmívání. Když si ale představím, v jaké společnosti se má slova nacházejí, nemám strach, že by je někdo dlouho hledal. Stačí si po ránu projet Instagram. Nemáte někdy pocit, že se svět zbláznil?

V seznamu profesí, které brzo zaniknou, jsou grafologové patrně na čelních místech žebříčku. Lidský otisk už není v tazích perem. Jak zapomínáme psát rukou, ztrácíme kus sami sebe. Svou značku. Posledním ostrůvkem originality tak zůstávají ruční podpisy na těch několika málo místech, kde je ještě nenahradily otisky prstů nebo face ID. Třeba na protokolu o uzavření sňatku nebo při převzetí zásilky do vlastních rukou. Je to vlastně hodně podobný úkon, stvrzený vlastnoručním podpisem.

Vyzývala jsem tady již několikrát: Lidé, čtěte! Dnes vás čeká pozměněný apel: Lidé, pište! Třeba vás to donutí nad svými slovy přemýšlet a formulovat je už ve své hlavě, protože psát něco ručně znovu a znovu od začátku, dokud to nebude bezchybné, jsme už dávno zapomněli. A nebojte se toho, co o vás prozradí vaše písmo. I když se budete snažit sebevíc, stejně to nebude Písmo svaté. A to je naše útěcha, naše záchrana a naše inspirace. Co je psáno, to je dáno. A klidně si to vygooglete.

Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)

Další články z této rubriky

Dvě děti na laviččce, jede z nich je novorozené miminko.gutentor-overlay

Na Toníčka!

Pokud opět postrádáte několik blogů, jste v obraze. Kromě dvou dnů hledám i klíče od auta, zubní kartáček, kaktus a rám na obraz. Zatímco věci i dny…
Síť neuronůgutentor-overlay

Lehká nespecifická abnormalita

Lehčí forma mi umožňuje skutečný stav věci občas maskovat. Přitom abnormalitu vysvětluje slovník cizích slov nejen jako nenormalitu, ale také…
Cesta lesem.gutentor-overlay

Stezka odvahy

Cítím, že přišel čas na novou stezku odvahy. Po dvou nebo po třech nohách, na tom nezáleží. Hlavně vyrazit do…
Velké balení jogurtu.gutentor-overlay

Záhada s jogurtem

Prohledala jsem celé auto. Půlkilové balení v zářivě bílém kelímku se nedá přehlédnout ani v mé Ježuře. Nikde nic. Podívala…
Početná skupina lidí na břehu moře, kde zapadá sluncegutentor-overlay

Neopouštěj staré známé pro nové

Můj život je prost mnoha věcí. Nemám žádné démanty, žádné zlato, kromě snubního prstýnku, prstýnku po dědovi a zlaté minimyši…
Staré kapesní hodinky.gutentor-overlay

Humor a láska. A dochvilnost!

Zato, že ještě všichni žijeme pod jednou střechou, vděčím hlavně další genetické výbavě a rodinným konstelacím. Protože i kdybychom se…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*